nimet breadcrumb-navigoinnissa
Development - Life Cycle: metamorphosis
Other Physical Features: ectothermic ; bilateral symmetry
Key Reproductive Features: gonochoric/gonochoristic/dioecious (sexes separate)
Rhacophoridae és una família de granotes que es troba a les regions tropicals d'Àsia i Àfrica (incloent-hi el Japó i Madagascar).
Rhacophoridae és una família de granotes que es troba a les regions tropicals d'Àsia i Àfrica (incloent-hi el Japó i Madagascar).
Létavkovití (Rhacophoridae) je čeleď žab. V rámci systematiky se dělí na dvě podčeledi: japonečky (Buergeriinae) a létavky (Rhacophorinae). K roku 2016 zahrnuje celkem devatenáct rodů. Je známo přes 400 druhů a počet popsaných létavkovitých stále roste. Tato čeleď je rozšířena ve východní, jižní a jihovýchodní Asii a také v Africe. Žáby obývají především lesy, ale přizpůsobily se i jiným biotopům včetně krajiny změněné lidmi. Zaznamenány byly v zemědělských oblastech včetně plantáží palem olejných, adaptovaly se i životu ve městech.
Létavkovití jsou malé i velké žáby, dosahují velikosti mezi 15 až 120 mm. Jejich zploštělé tělo může být různorodě zbarvené. Mezi prsty mají blánu, pomocí které mohou někteří zástupci při skocích plachtit ze stromu na strom, kvůli čemuž se stali známými mezi lidmi. Létavkovití jsou stromové žáby, žít mohou nicméně i na zemi. Aktivní jsou během noci a živí se převážně bezobratlými, jako je hmyz. Způsob rozmnožování závisí na jednotlivých rodech. Zatímco některé žáby kladou vajíčka na zem a prodělávají přímý vývoj, jiné do dutin stromů naplněných vodou a další pro ně vytvářejí pěnovitá hnízda nad vodní hladinou. Vylíhlí pulci poté spadnou do vody.
O popularizaci těchto žab se zasloužil vědec Alfred Russel Wallace. Lze je chovat v zajetí, jinak je jejich užitečnost pro člověka malá. Některé druhy jsou loveny pro maso. Na základě Mezinárodního svazu ochrany přírody bylo k roku 2018 hodnoceno 18 druhů jako vyhynulých a 25 kriticky ohrožených. Nebezpečí pro ně představuje hlavně ztráta přirozeného prostředí.
Čeleď létavkovití z řádu žáby byla poprvé popsána roku 1858 jako čeleď Polypedatidae. Abraham Carel Hoffman ji roku 1932 přejmenoval na současný název Rhacophoridae.[1] Českým synonymem této čeledi je dlouhoprstovití. V rámci ní existují dvě podčeledi: japonečky (Buergeriinae) a létavky (Rhacophorinae).[2] Fosilní záznamy neexistují.[3]
Systematika této čeledi byla vícekráte měněna a je nejasná.[3] Do čeledi létavkovití byly zařazovány i jiné, později osamostatněné taxony. Na počátku dvacátého prvního století dva němečtí herpetologové − Miguel Vences a Frank Glaw, vyňali z létavkovitých několik rodů (Boophis, Laliostoma, Aglyptodactylus, Mantella a Mantidactylus) a správně je přeřadili mezi mantelovité.[1] Rovněž některé africké čeledi, jako čeleď rákosničkovitých (Hyperoliidae), byly kdysi řazeny mezi létavkovité, další analýzy je nicméně osamostatnily a na základě nich se obě linie odštěpily od skokanovitých.[4]
Létavkovití byli na základě studií několika autorů (Lynch, Dubois) považováni za podčeleď čeledi skokanovití (Ranidae). Dubois ještě v roce 2005 ve své studii tuto systematiku podporoval, když skokanovité rozčlenil na triby Buergeriini, Philautini a Rhacophorini, další řada autorů (Frost, Lynch a další) však považovala létavkovité za samostatnou čeleď. V takovém případě by společně s mantelovitými (Mantellidae) tvořili sesterskou skupinu skokanovitých.[1] Během dvacátého prvního století pak bylo provedeno několik molekulárních analýz.[5][6]
Čeleď létavkovití je velmi rozsáhlá. AmphibiaWeb uvádí, že k listopadu roku 2018 existovalo celkem 19 rodů členících se na 423 druhů:[7]
Stále však dochází k popisování či dokonce nalézání nových rodů. Značnou rozmanitost lze pozorovat kupříkladu v pohoří Západní Ghát a na ostrově Cejlon.[8] Ze zdejší oblasti bylo při revizi rodu Philautus popsáno dvanáct nových druhů.[9] Roku 2011 zde došlo k objevu nového druhu z rodu Polypedates[10] a o dva roky později dvou nových monotypických rodů Mercurana a Beddomixalus.[8] Roku 2015 byl na jihu pohoří Západní Ghát nalezen nový druh Ghatixalus magnus.[11]
Genetickou výbavu tvoří diploidní karyotyp 2n = 24 nebo 26 chromozomů.[12]
Létavkovití jsou rozšířeni v Asii a Africe. V Asii jejich rozsah zahrnuje ostrovy Indonésie až po Sulawesi (Celebes)[1] či Filipíny a areál výskytu se dále táhne do států jižní a východní Asie, jako je Laos, Thajsko, Čína či východní Indie a ostrovní stát Srí Lanka.[3] Létavkovití potom osídlili i část Japonska. Africké populace zastupuje pouze rod Chiromantis. V rámci dělení na podčeledi je podčeleď Buergeriinae (s jedním rodem Buergeria) rozšířena od Tchaj-wanu po Japonsko a podčeleď Rhacophorinae obývá Afriku a Asii až po mírné areály Číny a Japonska.[3][13]
Zástupci čeledi mohou obývat různé biotopy. Obvyklým areálem výskytu jsou lesy, jako zástupce žijící v lesích lze zmínit druhy pouchalka Eiffingerova (Kurixalus eiffingeri) či pouchalka luzonská (Philautus surdus). Blízkost vody není u některých druhů potřebná, ale některé druhy jako japonečka zavalitá (Buergeria robusta), u vodních toků žijí. Africké populace se díky speciálním adaptacím (odpařování tekutin z kůže) přizpůsobily životu v suchých oblastech a dovedou snižovat ztrátu vody. Žáby se adaptovaly i na prostředí vytvořená člověkem. Například zástupcům rodů Polypedates či Rhacophorus nevadí život na rýžových polích a některé druhy se vyskytují i v těsné blízkosti lidského osídlení.[3][13][14] Létavka Chiromantis baladika se adaptovala na život v plantážích palem olejných.[15]
Čeleď létavkovití sdílí následující znaky:[16]
Létavkovití mají zploštělé tělo, délka mezi čenichem a kloakou činí 15 až 120 mm a jedná se tedy o malé až velké žáby.[12] V rámci podčeledi létavek někteří členové rodu Theloderma dosahují velikosti pouze 17 až 20,6 mm,[17] naopak druhy jako létavka černoblanná (Rhacophorus nigropalmatus) − největší stromová žába Bornea − nebo létavka listová (Rhacophorus dennysi) z podčeledi létavek měří i okolo 10 centimetrů. Zástupci druhé podčeledi, japoneček, měří mezi 25 a 70 mm.[13][18]
Lebka létavkovitých je široká a plochá, v horní čelisti rostou zuby. Velké oči jsou zdobeny vodorovnými zornicemi.[7][12] Páteř má osm obratlů a výrazná je hrudní kost. Mezi dvěma distálnimi články prstů se vyskytují vmezeřené struktury. Tento znak je typický i pro zástupce mantelovitých.[5][12][13] Z konce prstů poté vyrůstají přísavky, které žábám pomáhají lépe se pohybovat ve stromovém patře a vertikálních plochách,[3] tuto vlastnost sdílejí pro změnu s některými skokanovitými.[5] U některých létavkovitých se mezi prsty či i po stranách těla vyvinula blána. Ta umožňuje těmto žábám plachtit až na vzdálenost několika metrů. Schopnost si však osvojilo navzdory popularitě mezi lidmi pouze několik druhů, většina nemá blánu dostatečně vyvinutou, aby jim umožnila plachtivý pohyb.[3][19] Naopak největší blány mají plochu až 20 cm2.[20] Plachtivého pohybu jsou schopni především zástupci rodu Rhacophorus,[7] například létavka černoblanná, která uplachtí 7,3 m při skoku z výšky 5,4 m,[3] či létavka pardálí (Rhacophorus pardalis).[7] Podobně jako létavkovití mohou plachtění využívat i někteří zástupci čeledi rosničkovitých (Hylidae).
Zbarvení zástupců čeledi je různorodé. Na hřbetě se pohybuje od bílé přes zelenou (létavka černoblanná[18] či létavka Helenina[21]) až po tmavé odstíny, jako je hnědá (červenohnědá létavka pardálí[22]) či černá, vyvinout se může i vzorkování. Na stehnech mají tyto žáby výstražné vzory, pomocí nichž mohou odradit případného predátora.[3] Unikátní je zbarvení některých drsnokožek rodu Theloderma v kombinaci šedé, černé a bílé, napodobující ptačí trus.[23]
Létavkovití jsou převážně stromové žáby, konvergentní starosvětská obdoba některých amerických stromových rosničkovitých.[7] Některé létavky nicméně žijí i na zemi. Řada z nich je nočních.[3][24] Zbarvení některých druhů, například drsnokožky kornaté (Theloderma corticale) či Philautus macroscelis, funguje jako mimikry, díky kterým nejsou žáby vidět, když odpočívají (drsnokožka kornatá je navíc také schopna předvádět smrt a tím odradit predátory).[25][26] U létavky Rhacophorus penanorum pak byla dokonce zaznamenána i změna zbarvení během dne, kdy jinak zelené žáby přes den ztmavnou.[27] Létavkovití žerou především členovce, jako hmyz nebo pavouky, některé mohou pojídat i vajíčka jiných druhů žab.[3] Větší zástupci čeledi se uchylují i k lovení jiných obratlovců a výjimkou není ani kanibalismus.[28]
_%E6%96%91%E8%85%BF%E6%B3%9B%E6%A8%B9%E8%9B%99_in_Amplexus2.jpg)
Nejvíce informací o létavkovitých bylo zjištěno během doby rozmnožování, kdy se stávají nejaktivnějšími. Tehdy samci od různých tůní lákají samice, aby se s nimi mohli spářit.[3] Samci létavkovitých se při reprodukci drží samic za podpaží. Tomuto způsobu rozmnožování se říká axilární amplexus.[24] Ten může trvat několik hodin až pět dní. Pokud na něj samice není připravena, dá to najevo zvláštními pohyby a ostrými výkřiky. Často se páří více samců s jednou samičkou.[28]
Někteří zástupci rodu Philautus prodělávají vývoj přímý a vajíčka kladou na zem. Jiné druhy však mají odlišné rozmnožovací strategie. Rody Nyctixalus a Theloderma umisťují vajíčka do vodou naplněných dutin. Létavkovití z rodu Rhacophorus, Polypedates, Chiromantis a Chirixalus vytvářejí na vegetaci umístěné nad vodní hladinou pěnovité hnízdo, do něhož vajíčka nakladou. Hnízdo je tvořeno sekretem samic a může obsahovat i sperma samečků, kteří se na jeho napěnění podílejí kopáním nohama.[3][12][25][29] Z důvodu možného páření většího počtu samců najednou, a existujícího velkého konkurenčního boje, se samcům vyvinula neúměrně velká varlata. Studie japonských vědců Kusana, Tody a Fukujamy v časopise Behavioral Ecology and Sociobiology zkoumala devatenáct druhů japonských žab, z nichž varlata létavkovitých byla nejmohutnější. Zatímco u ostatních žab se podílela jen na asi 0,2 až 0,4 % tělesné hmotnosti, u jedné z létavek tvořila až 5 % hmotnosti, minimálně vždy nad 1 %.[30] Pěnové hnízdo plní funkci termostatu a udržuje vajíčka v konstantní teplotě. Uvnitř hnízda se vytváří vodní prostředí a asi za dva týdny se začne rozpadat.[31][32] Pulci, kteří se z pěnovitého hnízda dostanou, spadnou do vodní hladiny pod ním, kde dále pokračuje jejich vývoj.[3] Pokud se hnízdo rozpadne za příliš krátkou dobu, larvy vykazují pomalý růst.[31]
Pulci mají ústa tvořená keratinem a žábrové komory za srdcem.[13] Jsou všežraví a nevyhýbají se ani kanibalismu, kdy požírají ostatní pulce či vajíčka.[32] U létavkovitých (pouchalka Eiffingerova − Kurixalus eiffingeri) byla zaznamenána i rodičovská péče, kdy samice svým mláďatům přinášely potravu tvořenou vajíčky, která za tím účelem nakladly předem. Pulci jsou na této potravě od matky natolik závislí, že bez ní uhynou.[33] Jakmile dosáhnou pulci velikosti asi 4 cm, promění se v dospělce. Při vysokých teplotách se v dospělce mohou vyvinout i dříve, což se nicméně negativně odrazí v jejich dalším životě.[34]
O popularizaci těchto žab se zasloužil britský přírodopisec, badatel, geograf, antropolog a biolog Alfred Russel Wallace,[19] který zmínil létavku černoblannou ve své publikaci The Malay Archipelago. Poprvé ji spatřil na ostrově Borneo roku 1855 a také na jejím příkladu osvětloval evoluční teorii. Svůj text opatřil dřevorytem žáby vytvořeným podle dříve nakresleného akvarelu.[35] Roku 1869 napsal:[36]
Domnívám se, že je tento první příklad „létající žáby” pro darwinisty velmi zajímavý. Prsty, které se vyvinuly k plavání či šplhání, nyní umožnily druhu létat vzduchem jako u některých ještěrů.
Létavky, především z rodu Polypedatus či Rhacophorus, se chovají v zajetí. Obecně je pro ně zřizována ubikace pokrytá rašelinou s dostatkem úkrytů a větví, vzhledem k pohyblivosti žab vysoká alespoň jeden metr. Teplota by se měla pohybovat v rozmezí 24 až 29 °C a akvaterárium obsahovat zdroj vody. Krmí se hmyzem.[24] V zajetí lze však chovat i jiné zástupce čeledi. Roku 2011 vytvořil M. F. Nagaturov studii, která se zabývala chovem létavek z rodu Theloderma. Za nejlepšího chovance v ní byla uvedena drsnokožka kornatá (Theloderma corticale), protože trávila většinu dne mimo vodu a tím se stala dobře viditelnou. Vzhledem k tomu, že zástupci tohoto rodu žijí převážně ve vodě, rod Theloderma je doporučeno chovat ve vodních nádržích o teplotě 22 až 24 °C doplněných o větve či další rostlinný materiál. Vodu je vhodné měnit jednou za 8 až 9 měsíců, protože častá výměna způsobuje ztrátu živin. Důležitý je dostatek tříslovin, zajištěných například listy dubu v nádržích. Ve větších nádržích lze dokonce chovat dospělce společně s pulci i vajíčky.[37] Pro člověka jinak nemají létavkovití velký význam.[3] Některé druhy však mohou lovit lidé pro maso, jako například létavku indočínskou (Rhacophorus feae) původem z Číny, Laosu, Myanmaru, Thajska a Vietnamu, která je z tohoto důvodu pronásledována.[38]
Nebezpečí pro létavkovité představuje ztráta přirozeného prostředí, kvůli níž se několik druhů stalo ohroženými.[3] Následkem ztráty lesů se stala téměř nebo možná vyhynulou javánská pouchalka Jacobsnova (Philautus jacobsoni), jejíž poslední državou je či bylo malé území o rozloze asi 10 km2 na hoře Ungaran. Ztráta přirozeného prostředí na úkor plantáží přivedla k vyhynutí i létavku Raorchestes sushili. Druh Pseudophilautus papillosus je kromě výsadby plantáží a jiné degradace stanovišť ohrožován i ztrátou přirozeného prostředí následkem těžby drahých kamenů (všechny tři druhy jsou hodnoceny jako kriticky ohrožené).[39][40][41][42] Druh Chiromantis baladika ohrožuje znečišťování vodních toků chemikáliemi.[15] Některé druhy, například létavku indočínskou (Rhacophorus feae), může ohrožovat i odchyt pro obchod se zvířaty.[38] U některých létavkovitých též byla zaznamenána plíseň Batrachochytrium dendrobatidis.[43] Ta napadá kůži žab, zabraňuje jim tak v dýchání a vyvolává smrtelné onemocnění chytridiomykózu. U většiny jiných žab lze využít k léčení itrakonazol, kvůli senzitivnosti létavkovitých na tento lék však u nich nelze tuto léčbu nasadit.[44]
Některé létavky jsou již pravděpodobně vyhynulé, jako cejlonská létavka Pseudophilautus extirpo, která byla poprvé a naposledy spatřena roku 1882 a za jejíž vymření může zřejmě ztráta biotopu.[45] Roku 2009, kdy čeleď zahrnovala 272 druhů, jich bylo celkem 36 kriticky ohrožených či vyhynulých (podle o několik let starších propočtů okolo 13,2 %). Nejvíce ohrožených nebo vyhynulých druhů bylo v tehdy hodnoceném rodu Philautus, celkem 34, čímž představoval rod žáby s třetím nejvyšším počtem takto ohrožených druhů, hned po bezblance rodu Eleutherodactylus a rodu atelopus (Atelopus).[46] K roku 2018 bylo Mezinárodním svazem ochrany přírody jako vyhynulých hodnoceno 18 druhů létavkovitých, jako kriticky ohrožených již 25 druhů a celkem 143 dalších bylo buď ohrožených, zranitelných či téměř ohrožených; k řadě z nich pak chyběly údaje a jejich status byl stále nejasný.[42]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Веслоногие лягушки na ruské Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu létavkovití ve Wikimedia Commons
Létavkovití (Rhacophoridae) je čeleď žab. V rámci systematiky se dělí na dvě podčeledi: japonečky (Buergeriinae) a létavky (Rhacophorinae). K roku 2016 zahrnuje celkem devatenáct rodů. Je známo přes 400 druhů a počet popsaných létavkovitých stále roste. Tato čeleď je rozšířena ve východní, jižní a jihovýchodní Asii a také v Africe. Žáby obývají především lesy, ale přizpůsobily se i jiným biotopům včetně krajiny změněné lidmi. Zaznamenány byly v zemědělských oblastech včetně plantáží palem olejných, adaptovaly se i životu ve městech.
Létavkovití jsou malé i velké žáby, dosahují velikosti mezi 15 až 120 mm. Jejich zploštělé tělo může být různorodě zbarvené. Mezi prsty mají blánu, pomocí které mohou někteří zástupci při skocích plachtit ze stromu na strom, kvůli čemuž se stali známými mezi lidmi. Létavkovití jsou stromové žáby, žít mohou nicméně i na zemi. Aktivní jsou během noci a živí se převážně bezobratlými, jako je hmyz. Způsob rozmnožování závisí na jednotlivých rodech. Zatímco některé žáby kladou vajíčka na zem a prodělávají přímý vývoj, jiné do dutin stromů naplněných vodou a další pro ně vytvářejí pěnovitá hnízda nad vodní hladinou. Vylíhlí pulci poté spadnou do vody.
O popularizaci těchto žab se zasloužil vědec Alfred Russel Wallace. Lze je chovat v zajetí, jinak je jejich užitečnost pro člověka malá. Některé druhy jsou loveny pro maso. Na základě Mezinárodního svazu ochrany přírody bylo k roku 2018 hodnoceno 18 druhů jako vyhynulých a 25 kriticky ohrožených. Nebezpečí pro ně představuje hlavně ztráta přirozeného prostředí.
Ruderfrösche (Rhacophoridae) bilden eine Familie der Amphibien. Es handelt sich um laubfroschartig aussehende, kleinere bis mittelgroße Froschlurche, die im tropischen Afrika sowie in Südost- und Ostasien vorkommen. Im Englischen werden sie auch als „Altwelt-Laubfrösche“ bezeichnet – als Gegensatz zu der schwerpunktmäßig in Amerika verbreiteten Familie der Laubfrösche (Hylidae). Sie stehen verwandtschaftlich allerdings den Echten Fröschen (Ranidae) näher.
Ruderfrösche leben auf Bäumen und besitzen dazu als Kletterhilfe verbreiterte Haftscheiben an den Finger- und Zehenenden. Wie die Echten Frösche weisen sie diplasiocoel geformte Rückenwirbel auf, manche auch procoele (vorn eingebuchtete). Analog zu den Laubfröschen haben sie zwischen dem jeweils vorletzten und letzten Finger- und Zehenglied einen Zwischenknorpel, der es in jeder Stellung der Gliedmaßen erlaubt, die Haftscheiben auf die Unterlage zu pressen. Die meisten Arten besitzen große Augen mit waagerechten Pupillen und grüne, braune, graue oder schwarz-weiße Rückenfarben. Dazu haben ihre Schenkelinnenseiten oft grellbunte Färbungen, welche Fressfeinde verwirren sollen, wenn die Frösche wegspringen und dabei die Farben sichtbar werden.
Am bekanntesten sind diverse auch als „Flugfrösche“ bezeichnete Vertreter der Gattung Eigentliche Ruderfrösche (Rhacophorus), die mit ihren überdimensionalen, dunklen oder bunten Spannhäuten zwischen den Fingern und Zehen mehrere Meter gleitend durch die Luft fliegen können. Die farbenfrohe, schwarzfüßige Flugfrosch-Art Rhacophorus nigropalmatus wird in einigen Gegenden Malaysias religiös verehrt.
Zur Fortpflanzung produzieren die weiblichen Ruderfrösche vor der Eiablage eine Flüssigkeit, die sie mit Hilfe ihrer Hinterbeine zu einer Schaummasse schlagen (bei manchen Arten wirken die Männchen beim Schaumschlagen mit). In dieses an Blätter oder Zweige oberhalb von Gewässern gehängte Schaumnest legt das Weibchen die Eier, die dabei vom Männchen befruchtet werden. Später fallen bei den meisten Arten daraus die Kaulquappen ins Wasser, nachdem Regen oder Sekrete der Larven den Schaum verflüssigt haben. Ihre Larvenentwicklung mit der Metamorphose zum Landtier vollenden sie dann im Gewässer. Der Ceylonesische Ruderfrosch (Pseudophilautus microtympanum) legt wenige dotterreiche Eier an Baumrinde ab, wo sie vom Weibchen bewacht werden, bis fertige Jungfrösche schlüpfen.
Die Familie Rhacophoridae ist in Afrika südlich der Sahara sowie im östlichen Asien vom indischen Subkontinent (einschließlich Sri Lanka) über Südostasien mit dem indonesischen Archipel (ohne Neuguinea) bis zu den Philippinen, nach Taiwan und Japan verbreitet. Vorwiegend werden tropische Regenwälder bewohnt; Arten der Gattung Chiromantis sind aber auch an das Leben in trockeneren Savannen angepasst.
In früheren Systematiken wurden noch einige afrikanische Gattungen der Riedfrösche (Hyperoliidae) den Ruderfröschen zugerechnet. Andere Autoren zählten die Ruderfrösche als Unterfamilie zu den Echten Fröschen (Ranidae) oder auch zu den Riedfröschen. Heute werden meist zwei Unterfamilien innerhalb der Familie Rhacophoridae getrennt, wobei Buergeriinae aus lediglich einer Gattung (Buergeria) mit sechs Arten besteht, während die Unterfamilie Rhacophorinae mehr als 400 Arten in 22 Gattungen umfasst.[1] Einzelne Spezies, unter anderem in der mit 80 Arten größten Gattung Pseudophilautus,[2] gelten heute bereits als ausgestorben.
Die Gattung Chirixalus Boulenger, 1893 galt seit 2006 als Synonym zu Chiromantis,[3] wurde jedoch 2020 mit sechs Arten wiedererrichtet.[4]
Unterfamilie Buergeriinae Channing, 1989
Unterfamilie Rhacophorinae Hoffman, 1932
Stand: 20. Juli 2021
Die Gattung Dendrobatorana Ahl, 1927 mit der Art Dendrobatorana dorsalis wird meist als incertae sedis, also systematisch unklares Taxon gekennzeichnet. Die Gattung Frankixalus mit der einzigen Art Frankixalus jerdonii Biju, Senevirathne, Garg, Mahony, Kamei, Thomas, et al., 2016[8] wurde mit Nasutixalus synonymisiert.
Ruderfrösche (Rhacophoridae) bilden eine Familie der Amphibien. Es handelt sich um laubfroschartig aussehende, kleinere bis mittelgroße Froschlurche, die im tropischen Afrika sowie in Südost- und Ostasien vorkommen. Im Englischen werden sie auch als „Altwelt-Laubfrösche“ bezeichnet – als Gegensatz zu der schwerpunktmäßig in Amerika verbreiteten Familie der Laubfrösche (Hylidae). Sie stehen verwandtschaftlich allerdings den Echten Fröschen (Ranidae) näher.
The Rhacophoridae are a family of frogs that occur in tropical sub-Saharan Africa, South India and Sri Lanka, Japan, northeastern India to eastern China and Taiwan, south through the Philippines and Greater Sundas, and Sulawesi. They are commonly known as shrub frogs, or more ambiguously as "moss frogs" or "bush frogs". Some Rhacophoridae are called "tree frogs". Among the most spectacular members of this family are numerous "flying frogs".
Although a few groups are primarily terrestrial, rhacophorids are predominantly arboreal treefrogs. Mating frogs, while in amplexus, hold on to a branch, and beat their legs to form a foam. The eggs are laid in the foam and covered with seminal fluid before the foam hardens into a protective casing. In some species, this is done in a large group. The foam is laid above a water source so the tadpoles fall into the water once they hatch.[1]
The species within this family vary in size from 1.5 to 12 cm (0.59 to 4.72 in).[1] Like other arboreal frogs, they have toe discs, and those of the genus Chiromantis have two opposable fingers on each hand. This family also contains the Old World flying frogs, including Wallace's flying frog (Rhacophorus nigropalmatus). These frogs have extensive webbing between their fore and hind limbs, allowing them to glide through the air.[2]
The Rhacophoridae are the sister group to the Mantellidae, a family of frogs restricted to Madagascar. Both families are thought to have diverged during the Paleocene, although previous studies estimated a Cretaceous divergence. Two different hypotheses for this divergence have been proposed: one that the Mantellidae and Rhacophoridae diverged when Insular India broke from Madagascar, with the Rhacophoridae colonizing the rest of Asia following the collision of India with Asia, and the other proposing that the common ancestors of both families inhabited Asia, with the ancestral Mantellidae colonizing Madagascar from India via long-distance dispersal, using India as a stepping stone.[3][4]
This phylogeny of the Rhacophoridae is from Yu et al. (2008):[6]
Rhacophoridae Buergeriinae RhacophorinaeAs many frogs, rhacophorids harbour monogenean worms in their urinary bladders. The parasite species specialized to this family of frogs belong to the genus Indopolystoma, described in 2019.[7]
The Rhacophoridae are a family of frogs that occur in tropical sub-Saharan Africa, South India and Sri Lanka, Japan, northeastern India to eastern China and Taiwan, south through the Philippines and Greater Sundas, and Sulawesi. They are commonly known as shrub frogs, or more ambiguously as "moss frogs" or "bush frogs". Some Rhacophoridae are called "tree frogs". Among the most spectacular members of this family are numerous "flying frogs".
Although a few groups are primarily terrestrial, rhacophorids are predominantly arboreal treefrogs. Mating frogs, while in amplexus, hold on to a branch, and beat their legs to form a foam. The eggs are laid in the foam and covered with seminal fluid before the foam hardens into a protective casing. In some species, this is done in a large group. The foam is laid above a water source so the tadpoles fall into the water once they hatch.
The species within this family vary in size from 1.5 to 12 cm (0.59 to 4.72 in). Like other arboreal frogs, they have toe discs, and those of the genus Chiromantis have two opposable fingers on each hand. This family also contains the Old World flying frogs, including Wallace's flying frog (Rhacophorus nigropalmatus). These frogs have extensive webbing between their fore and hind limbs, allowing them to glide through the air.
La Rakoforedoj aŭ laŭ la latina scienca nomo Rhacophoridae estas familio de specioj de ranoj, kiuj loĝas en tropika sub-Sahara Afriko, Suda Barato kaj Srilanko, Japanio; nordorienta Barato al orienta Ĉinio suden tra Filipinoj kaj Grandaj Sundaj Insuloj, kaj Sulaveso. Ili estas komune konata kiel arbustaj ranoj, aŭ pli ambigue kiel "muskoranoj" aŭ "makisranoj". Kelkaj Rakoforedoj estas nomataj "arboranoj". Inter plej rimarkindaj membroj de tiu familio estas nombraj "flugoranoj".
Kvankam kelkaj grupoj estas ĉefe surteremaj, rakoforedoj estas ĉefe arboranoj kiuj estas arboremaj. Pariĝantaj ranoj, dum procezo konata kiel amplekso, ariĝas surbranĉe, kaj frapas siajn krurojn por formi ŝaŭmon. La ovoj estas demetataj en la ŝaŭmo, kaj kovritaj per sperma fluaĵo, antaŭ la ŝaŭmo plifortiĝas en protekta kovraĵo. En kelkaj specioj, tiu estas farita en granda grupo. La saŭmo estas demetata super akvofonto, kaj tiele la ranidoj falas en akvon tuj post eloviĝo.[1]
La specioj ene de tiu familio varias laŭ grando el 1.5 al 12 cm.[1] Kiel aliaj arboranoj, ili havas fingrodiskojn, kaj tiuj de la genro Chiromantis havas du kontraŭajn fingrojn en ĉiu mano. Tiu familio enhavas ankaŭ la flugoranojn de la Malnova Mondo, Kiaj la flugorano de Wallace (Rhacophorus nigropalmatus). Tiuj ranoj havas etendan membranon inter siaj manoj kaj piedoj, kio permesas ilin gliti tra aero.[2]
La Rakoforedoj aŭ laŭ la latina scienca nomo Rhacophoridae estas familio de specioj de ranoj, kiuj loĝas en tropika sub-Sahara Afriko, Suda Barato kaj Srilanko, Japanio; nordorienta Barato al orienta Ĉinio suden tra Filipinoj kaj Grandaj Sundaj Insuloj, kaj Sulaveso. Ili estas komune konata kiel arbustaj ranoj, aŭ pli ambigue kiel "muskoranoj" aŭ "makisranoj". Kelkaj Rakoforedoj estas nomataj "arboranoj". Inter plej rimarkindaj membroj de tiu familio estas nombraj "flugoranoj".
Kvankam kelkaj grupoj estas ĉefe surteremaj, rakoforedoj estas ĉefe arboranoj kiuj estas arboremaj. Pariĝantaj ranoj, dum procezo konata kiel amplekso, ariĝas surbranĉe, kaj frapas siajn krurojn por formi ŝaŭmon. La ovoj estas demetataj en la ŝaŭmo, kaj kovritaj per sperma fluaĵo, antaŭ la ŝaŭmo plifortiĝas en protekta kovraĵo. En kelkaj specioj, tiu estas farita en granda grupo. La saŭmo estas demetata super akvofonto, kaj tiele la ranidoj falas en akvon tuj post eloviĝo.
La specioj ene de tiu familio varias laŭ grando el 1.5 al 12 cm. Kiel aliaj arboranoj, ili havas fingrodiskojn, kaj tiuj de la genro Chiromantis havas du kontraŭajn fingrojn en ĉiu mano. Tiu familio enhavas ankaŭ la flugoranojn de la Malnova Mondo, Kiaj la flugorano de Wallace (Rhacophorus nigropalmatus). Tiuj ranoj havas etendan membranon inter siaj manoj kaj piedoj, kio permesas ilin gliti tra aero.
Las ranas arborícolas del Viejo Mundo (Rhacophoridae) son una familia de anfibios anuros típica de las regiones tropicales de Asia y África (incluyendo Japón y Madagascar). La familia se originó antes de que la masa de tierra conformada por Madagascar, el subcontinente Indio y las Islas Seychelles se separara.[1] La mayor parte de las especies son arbóreas y se reproducen en los árboles mediante amplexo. Algunas especies realizan el apareamiento en grandes grupos.[2] Los tamaños varían desde 1.5 hasta 12 cm.[2] Rhacophoridae es la familia con el mayor número de especies extintas (20 en total).[3]
Se reconocen 398 especies, agrupadas según ASW como sigue:[3]
Subfamilia Buergeriinae Channing, 1989 (4 sp.)
Subfamilia Rhacophorinae Hoffman, 1932 (394 sp.)
Las ranas arborícolas del Viejo Mundo (Rhacophoridae) son una familia de anfibios anuros típica de las regiones tropicales de Asia y África (incluyendo Japón y Madagascar). La familia se originó antes de que la masa de tierra conformada por Madagascar, el subcontinente Indio y las Islas Seychelles se separara. La mayor parte de las especies son arbóreas y se reproducen en los árboles mediante amplexo. Algunas especies realizan el apareamiento en grandes grupos. Los tamaños varían desde 1.5 hasta 12 cm. Rhacophoridae es la familia con el mayor número de especies extintas (20 en total).
Rhacophoridae anuroen familia bat da, Afrika eta Asiako eskualde tropikaletan (tartean Madagaskar eta Japonia) bizi dena. Kide gehienak zuhaitzetan bizi dira.
Buergeriinae azpifamilia Channing, 1989
Rhacophorinae azpifamilia Hoffman, 1932
Rhacophoridae anuroen familia bat da, Afrika eta Asiako eskualde tropikaletan (tartean Madagaskar eta Japonia) bizi dena. Kide gehienak zuhaitzetan bizi dira.
Les Rhacophoridae forment une famille d'amphibiens[1]. Elle a été décrite par Abraham Carel Hoffmann en 1932.
Les membres de cette famille se rencontrent en Afrique subsaharienne, en Asie du Sud, en Asie du Sud-Est et en Asie de l'Est.
La plupart des espèces de cette famille sont arboricoles. Certaines, dont les pattes avant et arrière présentent des membranes au niveau des doigts et orteils, sont capables de planer ce qui est à l'origine de leur nom vernaculaire de « grenouille volante ».
Leur taille varie selon les espèces entre 15 et 120 mm. Les pattes des espèces arboricoles sont pourvues de ventouses. Les pattes avant des membres du genre Chiromantis ont deux doigts opposables.
Selon Amphibian Species of the World (14 avril 2014)[2] :
Les Rhacophoridae forment une famille d'amphibiens. Elle a été décrite par Abraham Carel Hoffmann en 1932.
I Racoforidi (Rhacophoridae Hoffman, 1932) sono una famiglia di anfibi anuri diffusi principalmente in Africa e in Asia[1].
Le specie di questa famiglia hanno dimensioni varie, da un minimo di 1,5 centimetri a un massimo di 12[2]. La gran parte delle specie di questa famiglia vive sugli alberi[1][2]. Dotati di ventose che permettono di aderire alle superfici[1], i racoforidi comprendono anche alcune specie note come rane volanti, caratterizzate dalla presenza di lembi di pelle fra le dita o fra le zampe[3] che permettono loro di effettuare salti molto lunghi, simili a voli, da un albero a un altro[1].
Sovente la riproduzione avviene sugli alberi[2]: durante l'amplesso le rane sbattono le zampe in modo da formare una schiuma, nella quale vengono deposte le uova, coperte successivamente da liquido seminale[1][2]. In alcune specie, la riproduzione avviene in gruppo e la schiuma viene posta sopra una sorgente d'acqua, in modo che i girini, appena nati, cadano in acqua[2].
La famiglia comprende 434 specie suddivise in due sottofamiglie:[4]
I Racoforidi (Rhacophoridae Hoffman, 1932) sono una famiglia di anfibi anuri diffusi principalmente in Africa e in Asia.
Schuimnestboomkikkers (Rhacophoridae) zijn een familie van kikkers (Anura).[1] De groep werd voor het eerst wetenschappelijk beschreven door Hoffman in 1932. Later werd de wetenschappelijke naam Philautinae gebruikt.
Ze worden ook wel Eurazische boomkikkers genoemd, omdat ze niet voorkomen in Noord- en Zuid-Amerika. Deze naam is echter enigszins misleidend want één genus komt ook voor in tropisch Afrika (Chiromantis).[2]
Van sommige soorten, zoals die uit het geslacht Philautus, is bekend dat de larven geen oppervlaktewater nodig hebben; ze ontwikkelen zich volledig tot kleine kikkertjes in het schuimnest. Dit uit zich ook in de bouw en levenswijze omdat Philautus-soorten verder weg van oppervlaktewater kunnen leven in andere biotopen. Bij andere soorten leggen de vrouwtjes de eitjes langs de waterlijn of in een schuimnest boven het water, waar de kikkervisjes uit kruipen om zich in het water verder te ontwikkelen.
De schuimnestboomkikkers zijn recentelijk opnieuw ingedeeld. Er zijn twee onderfamilies: vroeger waren dit Rhacophorinae en Philautinae, tegenwoordig Rhacophorinae en Buergeriinae. De soorten uit het niet langer erkende geslacht Chirixalus zijn ingedeeld bij andere geslachten, onder andere Kurixalus en Feihyla. Rhacophorus is met 89 soorten het grootste geslacht van de schuimnestboomkikkers. In totaal telt de familie ongeveer 400 soorten.
Familie Rhacophoridae
Referenties
Bronnen
Schuimnestboomkikkers (Rhacophoridae) zijn een familie van kikkers (Anura). De groep werd voor het eerst wetenschappelijk beschreven door Hoffman in 1932. Later werd de wetenschappelijke naam Philautinae gebruikt.
Rhacophoridae er en familie av froskearter, som forekommer i tropiske regioner i Asia og Afrika. De omtales også som buskfrosker, der noen arter kalles (østlige) trefrosker. Blant de mer spektakulære medlemmer av denne familien er en rekke arter av flyvefrosker.[1]
.jpg){kind=small}
Denne zoologirelaterte artikkelen er foreløpig kort eller mangelfull, og du kan hjelpe Wikipedia ved å utvide den. Rhacophoridae er en familie av froskearter, som forekommer i tropiske regioner i Asia og Afrika. De omtales også som buskfrosker, der noen arter kalles (østlige) trefrosker. Blant de mer spektakulære medlemmer av denne familien er en rekke arter av flyvefrosker.
Multimedia w Wikimedia Commons Nogolotkowate, żaby latające (Rhacophoridae) - rodzina płazów bezogonowych. Występują w tropikalnych rejonach Azji i Afryki. Mają powiększone błony pomiędzy palcami.
Jednym z przedstawicieli jest nogolotka jawajska (Rhacophorus reinwardtii). Dzięki błonom pływnym sprawnie porusza się w koronach drzew lotem ślizgowym. W czasie lotu rozpłaszcza ciało, a rozstawione na boki kończyny zwiększają powierzchnię lotną.
Do rodziny nogolotkowatych należą następujące podrodziny i rodzaje[1]:
Podrodzina Buergeriinae Channing, 1989 z rodzajem:
Podrodzina Rhacophorinae Hoffman, 1932 z rodzajami:
Nogolotkowate, żaby latające (Rhacophoridae) - rodzina płazów bezogonowych. Występują w tropikalnych rejonach Azji i Afryki. Mają powiększone błony pomiędzy palcami.
Jednym z przedstawicieli jest nogolotka jawajska (Rhacophorus reinwardtii). Dzięki błonom pływnym sprawnie porusza się w koronach drzew lotem ślizgowym. W czasie lotu rozpłaszcza ciało, a rozstawione na boki kończyny zwiększają powierzchnię lotną.
Rhacophoridae é uma família de anfíbios pertencentes à ordem Anura. Está distribuída na África subsaariana e do sul da Ásia até o Japão, incluindo as Filipinas e Sulawesi.
O grupo foi considerado, em 2005, uma subfamília dentro de Ranidae.[1] Mas este arranjo taxonômico não foi mantido em estudos posteriores, que retornaram o clado a categoria de família.[2][3][4]
São reconhecidas duas subfamílias e dezessete gêneros para esta família:[5][6]
Rhacophoridae é uma família de anfíbios pertencentes à ordem Anura. Está distribuída na África subsaariana e do sul da Ásia até o Japão, incluindo as Filipinas e Sulawesi.
Jadralke (znanstveno ime Rhacophoridae) je številna družina 2-8 cm velikih žab, ki živijo na drevju in grmovju v deževnem pragozdu, v savanah v Afriki in v jugovzhodni Aziji. Številne vrste so pisano obarvane, na prstih imajo oprijemalne ploščice. Nekatere vrste imajo med prsti široko kožico, ki jim omogoča jadranje na krajše razdalje med drevesnimi krošnjami.
Pomembnejši predstavnici te družine sta:
Jadralke (znanstveno ime Rhacophoridae) je številna družina 2-8 cm velikih žab, ki živijo na drevju in grmovju v deževnem pragozdu, v savanah v Afriki in v jugovzhodni Aziji. Številne vrste so pisano obarvane, na prstih imajo oprijemalne ploščice. Nekatere vrste imajo med prsti široko kožico, ki jim omogoča jadranje na krajše razdalje med drevesnimi krošnjami.
Pomembnejši predstavnici te družine sta:
Jadralka (Rhacophorus reinwardtii), ki je zgoraj zeleno in spodaj rumeno obarvana, živi pa na Javi in Borneu; Pojoča žaba (Rhacophorus beurgeri), ki je 5-6 cm velika žaba iz Japonske. Telo je zelenkasto do rumenkasto sivo s temnimi lisami. Oglašanje spominja na ščebetanje ptic.Trädgrodor (Rhacophoridae) är en familj i ordningen stjärtlösa groddjur. Arterna i familjen är små eller medelstora och liknar lövgrodor.
Deras utbredningsområde ligger i tropiska Afrika samt i östra och sydöstra regioner av Asien.[1]
Trädgrodor lever på träd och har på fingrarna och tårna häftande ämnen som hjälper vid klättring. De flesta arter har stora ögon med vågräta pupiller. Kroppsfärgen på ovansidan är oftast grön, brun, grå eller svart-vit. Ofta har extremiteternas insida en påfallande färg (till exempel gul) som ska förvirra fienden när grodan flyr.
Arterna av släktet har hudlappar mellan fingrarna och tårna så att de kan glida flera meter. En av de tidigaste forskarna som rapporterade observationer av flygande grodor var den brittiske forskaren Alfred Russel Wallace, som hemkommen från Sydostasien beskrev en art som svävat upp till 15m. (och bemöttes med stor skepsis) Arten fick namnet Wallaces flyggroda (Rhacophorus nigropalmatus).
Enligt Amphibian Species of the World delas familjen trädgrodor i två underfamiljer.[1]
Denna groddjurs-relaterade artikel saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.
Trädgrodor (Rhacophoridae) är en familj i ordningen stjärtlösa groddjur. Arterna i familjen är små eller medelstora och liknar lövgrodor.
Deras utbredningsområde ligger i tropiska Afrika samt i östra och sydöstra regioner av Asien.
Загальна довжина представників цієї родини коливається від 1,5 до 12 см. Голова невеликого розміру, тулуб здебільшого стрункий. Кінцівки дуже розвинені, особливо задні. Мають плавальні перетинки. У деяких видів площа розтягнутої перетинки може досягати 20 кв. см. (при довжині тіла 6—10 см). Вони нагадують своєрідне весло. звідси й походить назва цієї родини. Також пальці наділені присосками.
Веслоногі забарвлені дуже різноманітно, але переважно у захисні тони. Так деревні види зазвичай мають загальний тон забарвлення зелений, тоді як наземні види переважно коричневі або бурі.
Мешкають у різних біотопах. Різні види активні у різні часи доби. Зустрічаються суто деревні та наземні види. Однією з найцікавіших особливостей веслоногих є здатність до плануючих стрибків. Веслоногі використовують плавальну перетинку при плануванні, розчепірюють пальці під час стрибка. Для подібних стрибків їм знадобилися і присоски, які вони використовують для закріплення на гілці після стрибка.
Це яйцекладні амфібії. Багато видів веслоногих відкладають яйця у пінистих гніздах, які самиці будують зі своїх виділень. У цих «гніздах» пуголовки можуть тривалий час розвиватися, захищені від висихання та хижаків.
Мешкають в Африці південніше пустелі Сахари, південній, південно-східній та східній Азії.
Họ Ếch cây, tên khoa học Rhacophoridae là một họ gồm loài ếch, phân bố ở các vùng nhiệt đới của châu Á và châu Phi (gồm cả Nhật Bản và Madagascar). Chúng thường được gọi là ếch cây bụi, hoặc mơ hồ như "ếch rêu" hoặc "ếch bụi cây". Một số loài Rhacophoridae được gọi là "ếch cây". Trong số các thành viên ngoạn mục nhất của họ này có một số "con ếch bay".
Họ Ếch cây gốm khoảng 320 loài ếch sống rải rác từ châu Phi hạ Sahara, Trung Quốc, Đông Nam Á, Nhật Bản, Đài Loan, Philippines, quần đảo Sunda Lớn; chúng thích nghi với đời sống trên cây. Có khoảng 80 loài thuộc các chi trong họ Ếch cây hiện sống tại châu Á. Một phần tư số loài trong họ mới được phát hiện từ đầu thế kỷ 21. Người ta đã ghi nhận được 24 loài ở Đông Nam Á, trong đó hơn 1/3 phát hiện trong thập kỷ 2000-2010.[1]
Hầu hết các loài sống trên cây và điều này có thể bao gồm sinh sản trên cây. Ếch giao phối, trong khi con cái cõng con đực, giữ một nhánh cây, và đánh đôi chân của mình để tạo thành một cục bọt. Những quả trứng được đẻ ở trong bọt xốp, và được con đực tưới tinh dịch, trước khi bọt cứng lại thành một vỏ bọc bảo vệ. Ở một số loài, điều này được thực hiện trong một nhóm lớn. Bọt này được đặt trên một nguồn nước, do đó, những con nòng nọc rơi vào trong nước một khi nở. Các loài trong họ này khác nhau về kích cỡ, từ 1,5 cm (0,59 in) đến 12 cm (4,7 in).
Phân họ Buergeriinae Channing, 1989
Phân họ Rhacophorinae Hoffman, 1932
_(6011606135).jpg)
_Figure_5.jpg)
|date=, |accessdate= (trợ giúp)
Bài viết họ Ếch cây này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn. Họ Ếch cây, tên khoa học Rhacophoridae là một họ gồm loài ếch, phân bố ở các vùng nhiệt đới của châu Á và châu Phi (gồm cả Nhật Bản và Madagascar). Chúng thường được gọi là ếch cây bụi, hoặc mơ hồ như "ếch rêu" hoặc "ếch bụi cây". Một số loài Rhacophoridae được gọi là "ếch cây". Trong số các thành viên ngoạn mục nhất của họ này có một số "con ếch bay".
Họ Ếch cây gốm khoảng 320 loài ếch sống rải rác từ châu Phi hạ Sahara, Trung Quốc, Đông Nam Á, Nhật Bản, Đài Loan, Philippines, quần đảo Sunda Lớn; chúng thích nghi với đời sống trên cây. Có khoảng 80 loài thuộc các chi trong họ Ếch cây hiện sống tại châu Á. Một phần tư số loài trong họ mới được phát hiện từ đầu thế kỷ 21. Người ta đã ghi nhận được 24 loài ở Đông Nam Á, trong đó hơn 1/3 phát hiện trong thập kỷ 2000-2010.
Hầu hết các loài sống trên cây và điều này có thể bao gồm sinh sản trên cây. Ếch giao phối, trong khi con cái cõng con đực, giữ một nhánh cây, và đánh đôi chân của mình để tạo thành một cục bọt. Những quả trứng được đẻ ở trong bọt xốp, và được con đực tưới tinh dịch, trước khi bọt cứng lại thành một vỏ bọc bảo vệ. Ở một số loài, điều này được thực hiện trong một nhóm lớn. Bọt này được đặt trên một nguồn nước, do đó, những con nòng nọc rơi vào trong nước một khi nở. Các loài trong họ này khác nhau về kích cỡ, từ 1,5 cm (0,59 in) đến 12 cm (4,7 in).
Веслоногие лягушки[1], или веслоноги[1] (лат. Rhacophoridae) — семейство бесхвостых земноводных. Одной из особенностей веслоногов является способность некоторых представителей семейства к планирующим прыжкам.
Ареал семейства охватывает Центральную и Южную Африку, Мадагаскар, а также Южную и Юго-Восточную Азию от Шри-Ланки, Непала и Индии до Японии, Филиппин и Сулавеси[2].
Внешне напоминают квакш, от которых отличаются рядом особенностей строения скелета и морфологически близки к настоящим лягушкам. Размеры колеблются от 1,5 до 12 см, самцы мельче самок. Голова небольшого размера, туловище, как правило, стройное. У многих видов большие глаза с горизонтальными зрачками. Окраска, преимущественно, покровительственная — древесные виды обычно имеют зелёный тон окраски, наземные — коричневатый или бурый[3]. Конечности хорошо развиты, особенно задние. Зачастую имеют яркую окраску внутренних поверхностей бёдер, которая визуально искажает форму тела и дезориентирует хищников. У Chiromantis по два противопоставленных пальца на передних лапах, что улучшает хватку при любом положении конечностей. Пальцы на передних и задних лапках необычайно длинные, между ними натянуты сильно развитые плавательные перепонки, которые дополняет кожная оторочка предплечий и наружных пальцев. На концах пальцев липкие, создающие вакуум, присоски[4].
Проживают в различных биотопах. Как правило, ведут древесный образ жизни, но есть и наземные виды. Населяют средние ярусы леса, предпочитая кустарники и невысокие деревья, растущие по берегам водоёмов. Некоторые бородавчатые веслоноги могут жить в карстовых полостях, заполненных водой, в залитых подвалах заброшенных строений и даже в бочках с дождевой водой[5]. Абсолютное большинство веслоногов — ночные животные.
Одной из самых интересных особенностей веслоногих лягушек является способность к планирующим прыжкам используя перепонки. Перед прыжком лягушки раздувают тело, а оторвавшись от субстрата, расставляют конечности и как можно шире растопыривают пальцы[6]. У некоторых видов площадь растянутой перепонки может достигать 20 квадратных сантиметров. Яванская летающая лягушка способна планировать на расстояние до 10-12 м[7].
В целях экономии жидкости некоторые виды веслоногов, обитающих в особо засушливых районах Африки и Южной Америки, накапливают мочевую кислоту, и весь излишек натрия, калия и 80% азота в виде солей мочевой кислоты выводится из организма практически в сухом виде. Это позволяет им в засушливый сезон сохранять активность, довольствуясь лишь тем количеством воды, которое содержится в организме поедаемых ими насекомых[6].
Питаются, как правило, насекомыми и пауками, но крупные особи могут охотится на мелких позвоночных и молодь себе подобных[8].
Это яйцекладущие амфибии. Во время спаривания самец размещается на спине у самки, крепко обхватив передними лапами за бока (амплексус). Некоторые виды спариваются большими группами. Если самка не готова к спариванию, она сигнализирует об этом особыми движениями и резкими криками. Пара остаётся в амплексусе от нескольких часов до 2-5 дней. За это время самка выбирает место для будущего гнезда[8].
Большинство веслоногов откладывают яйца в пенистые гнёзда, которые самки строят из своих выделений. Самка, расположившись на ветке дерева, выпускает большое количество слизи, которую самец взбивает задними лапками. В получившуюся пену откладывается от 4 до 1000 икринок. Гнездо располагается прямо над водоёмом, и вылупившиеся головастики, прорвав пенную оболочку, падают в воду. Сверху пена затвердевает, а внутри она постепенно становится жидкой, таким образом получается своеобразный аквариум[9]. Также, пена выполняет функцию термостата, сглаживая суточные колебания температур. В нормальных условиях пенное гнездо сохраняется до двух недель, а затем разрушается. Личинки, преждевременно покинувшие грездо, отличаются замедленным ростом и развитием. Гнездовая пена, попавшая в водоём, вызывает гибель головастиков конкурирующих видов[10].
Ряд видов откладывают икру в норы, скат которых направлен в воду, окружая их пенистой массой. Через некоторое время пена разжижается и, стекая в водоём, уносит головастиков. Некоторые виды Rhacophorus носят икринки на брюхе. Самка Hylambates brevirostris вынашивает икру во рту. Pseudophilautus microtympanum откладывают икру в коре деревьев, где они развиваются под охраной самки[11].
Оказавшись в воде, головастики переходят к активному питанию. Они всеядны, присутствует каннибализм — крупные головастики могут поедать икру и мелких собратьев[9]. При высокой температуре развитие молоди ускоряется, и они проходят метаморфоз, не успев достигнуть оптимального размера, что впоследствии отражается на их жизнеспособности. Обычный размер головастика, готового к метаморфозу — около 4 см[3].
На октябрь 2018 года в семейство включают 2 подсемейства, 18 родов и 421 вид[1][2][4]:
Buergeriinae Channing, 1989
Rhacophorinae Hoffman, 1932
Виды incertae sedis
Веслоногие лягушки, или веслоноги (лат. Rhacophoridae) — семейство бесхвостых земноводных. Одной из особенностей веслоногов является способность некоторых представителей семейства к планирующим прыжкам.
提示：本条目的主题不是树蟾科。樹蛙科是多種分布於亞洲和非洲的蛙類。雨蛙科 Hylidae 的蛙類也被稱為樹蛙，為了區分，有時將雨蛙稱為新世界樹蛙。
アオガエル科（アオガエルか、青蛙科、Rhacophoridae）は、両生綱無尾目に属する科。模式属はアオガエル属。
アフリカ大陸（サハラ砂漠を除く）、ユーラシア大陸南東部、インドネシア、スリランカ、日本
体形は扁平で直線的。体色は緑や褐色の種が多い。アマガエル科同様、周囲の環境に合わせて体色を変化させられる種も多いが、その変移能力は概してアマガエル科ほど高くない。
指趾の間には水かきが発達する。指趾の先端には吸盤が発達した種が多い。
樹上棲の種が多い。
繁殖形態は卵生。多くの種が泡に包まれた卵塊を水辺や水面に張り出した樹上に産む。卵の中で幼生になり変態して幼体になってから孵化する（直接発生）する種もいる。
この項目は、動物に関連した書きかけの項目です。この項目を加筆・訂正などしてくださる協力者を求めています（Portal:生き物と自然／プロジェクト:生物）。
산청개구리과(Rhacophoridae)는 개구리목에 속하는 양서류 과의 하나이다. 17속 372종으로 이루어져 있다. 아시아와 아프리카의 열대 기후 지역에서 발견된다. 관목개구리류(shrub frogs), 이끼개구리류(moss frogs) 또는 덤불개구리류(bush frogs) 등 다양하게 불린다. 산청개구리과의 일부는 청개구리류(tree frogs)로도 불린다. 이 과에 속하는 개구리 중에서 가장 눈에 띠는 종들의 상당수는 "날개구리류(flying frogs)"이다.
2014년 현재, 개구리목의 계통 분류는 다음과 같다.[1][2]
신와아목 개구리상과산청개구리과(Rhacophoridae)는 개구리목에 속하는 양서류 과의 하나이다. 17속 372종으로 이루어져 있다. 아시아와 아프리카의 열대 기후 지역에서 발견된다. 관목개구리류(shrub frogs), 이끼개구리류(moss frogs) 또는 덤불개구리류(bush frogs) 등 다양하게 불린다. 산청개구리과의 일부는 청개구리류(tree frogs)로도 불린다. 이 과에 속하는 개구리 중에서 가장 눈에 띠는 종들의 상당수는 "날개구리류(flying frogs)"이다.
_(6011606135).jpg)
