nimet breadcrumb-navigoinnissa
Linaria arvensis ye una yerbácea de la familia de les escrofulariácees.
Ye la menor del xéneru Linaria, presenta un tamañu d'ente 8-14 cm, con tarmos argutos, azulaos o con tintes purpúreos, ensin pelos; fueyes inferiores partiendo d'un mesmu puntu (verticiloss) y cimeros alternes sobre'l tarmu, tamién azulaes, d'hasta 15 mm de llargu y unos 2 d'anchu, xeneralmente daqué endolcaes llonxitudinalmente. Flores en primavera y branu, azules o lila-azul maciu, con gargüelu blanca y espolón curtiu, finu y mui curváu.[1]
Sur, oeste y centru d'Europa. Crez en terrenes arenosos, ente roques en zones abiertes.[2]
Esta páxina forma parte del wikiproyeutu Botánica, un esfuerciu collaborativu col fin d'ameyorar y organizar tolos conteníos rellacionaos con esti tema. Visita la páxina d'alderique del proyeutu pa collaborar y facer entrugues o suxerencies. Linaria arvensis ye una yerbácea de la familia de les escrofulariácees.
Linaria arvensis (lat. Linaria arvensis) - bağayarpağıkimilər fəsiləsinin mahmızca cinsinə aid bitki növü.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin.
Linaria arvensis (lat. Linaria arvensis) - bağayarpağıkimilər fəsiləsinin mahmızca cinsinə aid bitki növü.
Linaria arvensis és una planta herbàcia classificada dins de la família de les escrofulariàcies que habita al sud, oest i centre d'Europa. Creix en terrenys sorrencs, entre roques en zones obertes.[1] És la menor de gènere Linaria, presenta una mida d'entre 8-14 cm, amb tiges alçades, blaves o amb tons purpuris, sense pèls, fulles inferiors partint d'un mateix punt (verticils) i superiors alternes sobre la tija, també blavoses, de fins a 15 mm de llarg i uns 2 d'amplada, generalment alguna cosa enrotllades longitudinalment. Flors a la primavera i estiu, blaus o lila-blau pàl·lid, amb gorja blanca i esperó curt, fi i molt corbat.[2]
Linaria arvensis és una planta herbàcia classificada dins de la família de les escrofulariàcies que habita al sud, oest i centre d'Europa. Creix en terrenys sorrencs, entre roques en zones obertes. És la menor de gènere Linaria, presenta una mida d'entre 8-14 cm, amb tiges alçades, blaves o amb tons purpuris, sense pèls, fulles inferiors partint d'un mateix punt (verticils) i superiors alternes sobre la tija, també blavoses, de fins a 15 mm de llarg i uns 2 d'amplada, generalment alguna cosa enrotllades longitudinalment. Flors a la primavera i estiu, blaus o lila-blau pàl·lid, amb gorja blanca i esperó curt, fi i molt corbat.
Lnice rolní (Linaria arvensis) je nízká, planě rostoucí rostlina, která byla v minulosti považována za nepříliš nebezpečný plevel a v současnosti z české přírody snad zcela vymizela. Tento druh rozsáhlého rodu lnice byl v ČR tradičně považován za archeofyt.[1]
Druh patří mezi západo- a jihostředomořské rostliny, jejichž těžiště výskytu zahrnuje západní, jižní a částečně i střední Evropu a severozápadní Afriku. Česká republika leží mimo tuto hlavní oblast a je na severovýchodní hranici rozšíření lnice rolní. V novověku byla rostlina zavlečena i do Austrálie.
V průběhu druhé poloviny 20. století došlo k výrazným změnám v agrotechnických postupech a současně i k rychlému ústupu lnice rolní z polních kultur. Následně pak v České republice i dalších evropských zemích, např. v Belgii, Lucembursku, Nizozemsku, Maďarsku, Rakousku i na Slovensku vyhynula nebo se stala nezvěstnou.
Podle historických pramenů se v české přírodě vyskytovala na více než 250 lokalitách v termofytiku a mezofytiku. Hlavně rostla v České kotlině v nadmořské výšce do 650 m, nejvíce v okolí Prahy, Plzně a ve středním Povltaví, jednotlivé arely byly v okolí Doks a v Podkrušnohoří. Na Moravě rostla na severozápadě Českomoravské vrchoviny a na východě u hranic s Polskem. Postupně mizela a poslední nálezy pocházely z 80. let 20. století, od té doby druh začal být odborníky považován za nezvěstný.
V roce 1997 bylo nalezeno jedno malé stanoviště poblíž obce Chanovice u Blatné v okrese Strakonice, kde lnice rolní do konce 20. století rostla. Následně se i tam vytratila a v současnosti je opět v české přírodě nezvěstná.[1][2][3]
Upřednostňuje slunná stanoviště s nezapojeným porostem na písčitých a štěrkovitých, jen mírně vlhkých půdách s malým obsahem vápníku a dostatečně zásobených živinami. Patří mezi druhy, které ne vždy rostou na daných místech trvale, při změně podmínek vymizí a objeví se po nějaké době na vyhovujícím místě o kus vedle. Kromě polí se rostliny nacházejí i na druhotných místech, lomech, pískovnách a na rozličných kamenitých navážkách, po okrajích cest i ve vlakových kolejištích.
Lnice rolní osídluje pestré spektrum stanovišť, hojně jí vyhovují často narušovaná místa. V minulosti se nejčastěji vyskytovala jako plevel na obdělávaných půdách v nezapojených porostech, hlavně v okopaninách nebo na úhorech. Obecně je její výskyt vázán na teplé oblasti v nižších nadmořských výškách.[1][2]
Jednoletá drobná bylina s jednou nebo více přímými neb vystoupavými, často větvenými, květonosnými lodyhami vysokými 10 až 30 cm. Současně s nimi vyrůstá z nedlouhého, tenkého, niťovitého, slabě větveného kořene i několik nižších lodyh sterilních. Lodyhy jsou porostlé ve spodní části listy ve troj až čtyřčetných přeslenech a v horní části listy střídavými. Listy jsou obdobně jako lodyhy šedozelené, slabě ojíněné, lysé a k lodyze přisedlé. Jsou čárkovité, nejvýše 2 cm dlouhé a 2 mm široké, celokrajné, mají jednu výraznou střední žilku a dvě či tři nevýrazné, někdy jsou po okrajích podvinuté.
Nenápadné květy na krátkých, žláznatě chlupatých stopkách vyrůstají v úžlabí úzkých, odstálých či nazpět ohnutých listenů delších než stopky. Jsou sestaveny do až patnáctikvětého hroznu, který má v době květu kulovitý tvar a je hustý, později se značně prodlužuje, rozvolňuje a stává se řídkým. Oboupohlavné květy mají pět na bázi srostlých, čárkovitých, na konci zahrocených kališních lístků, z nichž horní je delší. Světle modrofialová koruna je dvoupyská, horní pysk je dvoulaločný a spodní trojlaločný, oba jsou tmavě modře žilkované. Ústí koruny je uzavřeno bělavým příčným valem spodního pysku. Na bázi vybíhá koruna v tenkou, rovnou či ohnutou, asi 2 mm dlouhou ostruhu. K vnitřku korunní trubky jsou nitkami přirostlé čtyři dvoumocné tyčinky. Květy se velmi často opylují samosprašně vlastním pylem.
Z opyleného semeníku začne vznikat obvejčitá, asi 5 mm dlouhá tobolka o málo větší než kalich, která ve zralosti puká pěti chlopněmi od vrcholu dolů. Obsahuje plochá, tmavě hnědá, 1 až 1,5 mm velká semena s křídlatým lemem 0,3 až 0,5 mm širokým, na povrchu hladká nebo drobně hrbolatá. Ploidie druhu je 2n = 12.[1][2][4][5]
Rostliny se rozmnožují semeny roznášenými větrem. Semena klíčí až na jaře následného roku, v půdě si podržují klíčivost i po několik let. Semenáčky zpočátku rostou pomalu, teprve za dva až tři měsíce začínají vytvářet generativní orgány.[1][6]
Přerod tohoto druhu od běžné polní plevelné rostliny ke kriticky ohrožené a dnes dokonce nezvěstné byl zaviněn přechodem od extenzivního k intenzivnímu obdělávání půdy, hlubokou orbou, používáním umělých hnojiv, dokonalým čištění osiva a chemickým ošetřování kultur. V posledním Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky z roku 2012 je lnice rolní řazena do kategorie (A2), mezi druhy nezvěstné, které nebyly spatřeny po dobu 10 až 30 let.[1][7][8]
Mladá rostlina
Lodyhy a listy
Květenství
Zrající plody
Lnice rolní (Linaria arvensis) je nízká, planě rostoucí rostlina, která byla v minulosti považována za nepříliš nebezpečný plevel a v současnosti z české přírody snad zcela vymizela. Tento druh rozsáhlého rodu lnice byl v ČR tradičně považován za archeofyt.
Das Acker-Leinkraut (Linaria arvensis)[1][2] ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Leinkräuter (Linaria) innerhalb der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae).[3][4] Weitere Trivialnamen sind Heidenflachs und Blauer Orant.[5]
Das Acker-Leinkraut ist eine einjährige krautige Pflanze und erreicht Wuchshöhen von 10 bis, meist 15 bis 30 Zentimetern.[1][2] Der Stängel ist von der Basis bis zur Mitte kahl und im oberen Bereich drüsig, schwach bereift und bläulich grün.[6][1]
Von den nicht gestielten Laubblättern sind die [6]unteren zu dritt oder viert in Quirlen und die oberen wechselständig am Stängel angeordnet.[6][2] Die einfache Blattspreite ist bei einer Länge von 12 bis 16 Millimetern sowie einer Breite von 1 bis 2 Millimetern linealisch bis lanzettlich-linealisch[1] oder schmal-lanzettlich[2] mit zugespitztem oberen Ende[1].[6] Die Blattspreite ist scheinbar einnervig, bläulich-grün, schwach bereift und kahl.[1]
Die Blütezeit reicht von Juli bis September[1] (Juni bis Oktober[7]). 3 bis 15 Blüten sind dicht in einem endständigen, drüsig behaarten, relativ kurzen, traubigen Blütenstand angeordnet; bis zur Fruchtreife verlängert sich die Blütenstandsachse.[6][2] Es sind Tragblätter, aber keine Deckblätter vorhanden. Die drüsigen Blütenstiele sind nur kurz,[2] aber mit einer Länge von 1 bis 2 Millimetern länger als Kelch.[1]
Die zwittrigen Blüten sind bei einer Länge von 4 bis 8 Millimetern zygomorph und fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die fünf fast gleichen Kelchblätter sind bei einer Länge von 3 bis 4 Millimetern linealisch-länglich.[6] Die Blütenkrone ist hellblau, lichtviolett oder gelblich und immer dunkelblau längs gestreift.[1] Die Krone ist ohne den Sporn 1 bis 3 Millimeter lang. Der Gaumen ist weiß und violett geadert.[2] Die Unterlippenwülste sind weißlich und blau geadert. Die Oberlippe ist tief gespaltig[7] und aufgerichtet. Der schlanke Sporn ist meist stark gebogen und mit einer Länge von 1,5 bis 3 Millimetern[6] etwa so lang wie die übrige Krone.[1][2] Mehrere Fruchtblätter sind zu einem Fruchtknoten verwachsen.[1]
Die bei einer Länge von 4 bis 6 Millimetern[6] mehr oder weniger kugelige,[8] kahle[7] Kapselfrucht[1] öffnet sich mit gezähnten Löchern. Die dunkelgrauen Samen sind bei einem Durchmesser von 1 bis 2 Millimetern scheibenförmig und besitzen einen breiten Flugsaum.[7][8]
Die Chromosomengrundzahl beträgt x = 6; es liegt Diploidie mit einer Chromosomenzahl von 2n = 12 vor.[9][1][2][10]
Beim Acker-Leinkraut handelt es sich um einen sommerannuellen,[7] Therophyten.[9][1]
Blütenökologisch handelt es sich um Lippenblumen und Maskenblumen. Typische Bestäuber sind Hymenopteren.[1]
Es erfolgt Selbstbestäubung. Das Acker-Leinkraut ist obligat Autogam: es erfolgt obligate Selbstbefruchtung bei der die Gameten vom selben Sporophyten stammen.[1]
Bei der Kapselfrucht handelt es um eine trockene Streufrucht. Die Diasporen sind die Samen, die durch den Wind ausgebreitet werden (Anemochorie).[1]
Linaria arvensis ist ein südlich temperates, submeridionales, meridionales Florenelement und gedeiht im Seeklima bis extremen Seeklima.[1] Acker-Leinkraut ist im Mittelmeerraum (Nordafrika, Westasien, Südwesteuropa, Südosteuropa[4]) und in Süd-, West- und Mitteleuropa verbreitet.[3] Insbesondere gedeiht es auch in den Alpen und im Alpenvorland, wo es als Archäophyt gilt. Es gibt Fundortangaben für Algerien, Libyen, Marokko, Tunesien, den Libanon, Syrien, Spanien, die Balearen, Frankreich, Korsika, Italien,[11] Sardinien, Sizilien, Deutschland, die Schweiz,[2] Belgien, Tschechien,[12] Ungarn, Polen, die Slowakei, Serbien, Kroatien, Bulgarien, Rumänien, Albanien sowie Griechenland.[4]
Nach der Roten Liste der gefährteten Pflanzenarten in Deutschland (Metzing et al. 2018) Linaria arvensis zur Gefährdungskategorie 1 = „vom Aussterben bedroht“ eingestuft. Die Kategorie ist unverändert zur letzten Roten Liste von 1998 unverändert. Die aktuelle Bestandssituation wird mit „ss“ = „sehr selten“ bewertet. Als langfristiger Bestandstrend wurde ein „starker Rückgang“ und als kurzfristiger Bestandstrend wurde „Abnahme mäßig oder im Ausmaß unbekannt“ ermittelt. Risikofaktoren waren nicht feststellbar. Die Verantwortlichkeit Deutschlands für diese Art wurde „Allgemeine Verantwortlichkeit“ genannt. Der Arealanteil Deutschlands wird mit A1 = „mehr als 1/10 und bis zu 1/3 des Weltareals“ bezeichnet und Deutschland ist ein Hauptareal weltweit betrachter (Lh). Die Gefährdung im Weltareal wird mit G* (= „nicht gefährdet oder Gefährdungsnachweis nur für kleineren Anteil am Weltareal“) bewertet. In Deutschland ist sie nach Bundesnaturschutzgesetz „nicht besonders geschützt“.[1]
In der nationalen Roten Liste der Schweiz gilt Linaria arvensis 2016 als NT = „Near Threatened“ = „potenziell gefährdet“.[2]
Das Acker-Leinkraut gedeiht in Mitteleuropa meist auf sandigen bis lehmigen Äckern und ist kalkmeidend. Linaria arvensis wächst in Mitteleuropa in der Ordnung Polygono-Chenopodietalia, kommt aber auch in Pflanzengesellschaften der Secalietea vor.[10] Das Hauptvorkommen liegt in Äckern und kurzlebigen Unkrautfluren der Klasse Secalinetea.[4] Als Standorte für die Schweiz werden Äcker, Schuttplätze, selten eingeschleppt in der kollinen Höhenstufe angegeben.[2]
Die Zeigerwerte nach Ellenberg sind: Lichtzahl 6 = Halbschatten- bis Halblichtpflanze; Temperaturzahl 7 = Wärmezeiger; Kontinentalitätszahl 2 = Seeklima zeigend; Feuchtezahl 5 = Frischezeiger; Feuchtewechsel: keinen Wechsel der Feuchte zeigend; Reaktionszahl 7 = Schwachbasenzeiger; Stickstoffzahl 5 = mäßigen Stickstoffreichtum anzeigend; Salzzahl 0 = nicht salzertragend; Schwermetallresistenz: nicht schwermetallresistent.[1] Das Acker-Leinkraut gedeiht „a-euhemerob“ = Es gedeiht in Ackerfluren mit typisch entwickelter Unkrautflora, des Ansaatgrünlandes, armer Zierrasen, der Intensivforste mit kaum entwickelter Krautschicht, Rieselfelder. Es ist urbanophob = es wächst ausschließlich außerhalb menschlicher Siedlungen. Der Ökologischer Strategietyp nach Grime ist: r = Ruderal-Strategen.[1]
Die Ökologischen Zeigerwerte nach Landolt et al. 2010 sind: Feuchtezahl F 2+; Lichtzahl L 4; Salzzeichen 1; Reaktionszahl R 2; Temperaturzahl T 4+; Nährstoffzahl N 4; Kontinentalitätszahl K 2.[2]
Die Erstveröffentlichung erfolgte 1753 unter dem Namen (Basionym) Antirrhinum arvense durch Carl von Linné in Species Plantarum, Tomus I, S. 614.[3] Die Neukombination zu Linaria arvensis (L.) Desf. wurde 1798 durch René Louiche Desfontaines in Flora Atlantica sive Historia Plantarum, quae in Atlante ..., Band 2, S. 45 veröffentlicht.[13] Das Artepitheton arvensis bedeutet „auf Äckern wachsend“. Weitere Synonyme für Linaria arvensis (L.) Desf. sind: Linaria arvensis (L.) Desf. subsp. arvensis, Linaria arvensis subsp. eu-arvensis P.Fourn.[3]
Das Acker-Leinkraut (Linaria arvensis) ist eine Pflanzenart aus der Gattung der Leinkräuter (Linaria) innerhalb der Familie der Wegerichgewächse (Plantaginaceae). Weitere Trivialnamen sind Heidenflachs und Blauer Orant.
Linaria arvensis es una herbácea de la familia de las escrofulariáceas.
Es la menor del género Linaria, presenta un tamaño de entre 8-14 cm (centímetros), con tallos erguidos, azulados o con tintes purpúreos, sin pelos; hojas inferiores partiendo de un mismo punto (verticilos) y superiores alternas sobre el tallo, también azuladas, de hasta 15 mm (milímetros) de largo y unos 2 de ancho, generalmente algo enrolladas longitudinalmente. Flores en primavera y verano, azules o lila-azul pálido, con garganta blanca y espolón corto, fino y mui curvado.[1]
Sur, oeste y centro de Europa. Crece en terrenos arenosos, entre rocas en zonas abiertas.[2]
Datos: Q3543960
Multimedia:
Especies: Linaria arvensis
Linaria arvensis es una herbácea de la familia de las escrofulariáceas.
Linaria arvensis, la Linaire des champs, une espèce de plante herbacée de la famille des Scrophulariaceae, ou des Plantaginaceae selon la classification phylogénétique.
Linaria arvensis, la Linaire des champs, une espèce de plante herbacée de la famille des Scrophulariaceae, ou des Plantaginaceae selon la classification phylogénétique.
La linajola campestre (nome scientifico Linaria alpina (L.) Desf., 1798) è una pianta appartenente alla famiglia delle Plantaginaceae.[1]
Il nome generico (Linaria) deriva da un nome latino per il lino (linone) e si riferisce alla somiglianza delle foglie di alcune specie di questo genere a quelle della specie Linum usitatissimum.[2][3] L'epiteto specifico (arvensis) deriva da una parola latina (arvum = campo) e indica che l'habitat della pianta è relativa ai campi arati e alle colture in genere.[4][5]
Il nome scientifico della specie è stato definito inizialmente da Linneo (1707 – 1778), con la denominazione basionomica Antirrhinum arvense[6], perfezionato successivamente nella denominazione attuale dal botanico francese René Louiche Desfontaines (Tremblay, 14 febbraio 1750 – Parigi, 16 novembre 1831) nella pubblicazione "Flora Atlantica 2" del 1798.[7]
Queste piante arrivano ad una altezza di 1 - 4 dm. La forma biologica è terofita scaposa (T scap), ossia in generale sono piante erbacee che differiscono dalle altre forme biologiche poiché, essendo annuali, superano la stagione avversa sotto forma di seme e sono munite di asse fiorale eretto e spesso privo di foglie.[6][8][9][10][11][12]
Le radici sono tendenzialmente fittonanti.
La parte aerea del fusto è eretta ma ginocchiata alla base. I fusti sono generalmente semplici (senza diramazioni) e glabri (ma non nell'infiorescenza).
Le foglie, subsessili, lungo il fusto sono disposte in modo opposto in forme verticillate e densamente embricate. Quelle superiori spesso sono disposte in modo alterno. La lamina, intera, ha delle forme lineari (quelle dei getti sterili sono più lunghe e allargate). Dimensione delle foglie: larghezza 0.5 - 1.5 mm; lunghezza 6 – 25 mm.
Le infiorescenze sono formate da densi racemi. L'asse del racemo è ispido per peli ghiandolari. I fiori sono peduncolati.
Il frutto è una capsula lunga quasi il doppio del calice. I semi, numerosi, hanno delle forme a disco liscio o con tubercoli ridotti. Al momento della maturazione i semi fuoriescono da due fori (opercoli) che si aprono nella parte superiore del frutto (capsula porocida). Dimensione della capsula: 1 - 1.5 mm.
Dal punto di vista fitosociologico alpino la specie di questa voce appartiene alla seguente comunità vegetale:[6]
La famiglia di appartenenza di questa specie (Plantaginaceae) comprende 113 generi con 1800 specie[9] (oppure secondo altri Autori 114 generi e 2400 specie[10], o anche 117 generi e 1904 specie[17] o 90 generi e 1900 specie[18]) ed è suddivisa in tre sottofamiglie e oltre una dozzina di tribù. Il genere della specie di questa voce appartiene alla sottofamiglia Antirrhinoideae (tribù Antirrhineae) e si compone di oltre 150 specie distribuite dal Nord America, Europa e Asia.[8]
La specie Linaria arvensis fino a poco tempo fa era circoscritta nella famiglia Veronicaceae o Scrophulariaceae a seconda dei vari Autori.[8] L'attuale posizione tassonomica è stata realizzata con i nuovi sistemi di classificazione filogenetica (classificazione APG).[18]
Il basionimo per questa specie è: Antirrhinum arvense L., 1753.[6]
Classificazioni recenti[19][20] assegnano la specie di questa voce alla sect. Supinae. Attualmente in base alle ultime ricerche di tipo filogenetico le specie del genere Linaria sono distribuite in 6 cladi. La specie L. arvensis si trova all'interno del sesto clade che insieme al quinto clade formano un "gruppo fratello" e rappresentano il "core" del genere. Inoltre L. arvensis insieme alla specie Linaria micrantha (Cav.) Hoffmanns. & Link formano un "gruppo fratello".[21]
Questa entità ha avuto nel tempo diverse nomenclature. L'elenco seguente indica alcuni tra i sinonimi più frequenti:[1]
La linaria arvensis in altre lingue è chiamata nei seguenti modi:
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
url (aiuto). URL consultato il 16 aprile 2018. La linajola campestre (nome scientifico Linaria alpina (L.) Desf., 1798) è una pianta appartenente alla famiglia delle Plantaginaceae.
De blauwe leeuwenbek (Linaria arvensis) is een kruidachtige plant uit de weegbreefamilie (Plantaginaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als niet meer aanwezig in Nederland. In 1936 is de blauwe leeuwenbek in Nederland voor het laatst gezien. In 1999 is de plant in Vlaanderen weer gevonden op een slibplaat aan de oever van een oude grindplas bij Dilsen-Stokkem. De blauwe leeuwenbek komt van nature voor in Zuidwest-Azië, Noord-Afrika en Zuid-, West- en Midden-Europa. In Nieuw-Zeeland is de plant ingevoerd.
De 5 - 30 cm hoge plant bloeit van juni tot in oktober met lichtblauwe, donkerder gestreepte bloemen, die in een tros zitten. De keel van de bloem is door het gehemelte gesloten. Het gehemelte van de bloem is wit met paarse aderen. De bloemkroon is zonder de gekromde spoor 4 - 5 mm lang. De spoor is 2 - 3 mm lang. De kelkslippen zijn lijnvormig. De bloemstelen zijn veel korter dan de kelk. Alleen de bloeiwijze is bezet met klierharen.
De bladeren zijn lancetvormig.
De vrucht is een met klierharen bezette doosvrucht, die met spleten openspringt. De zaden zijn rondom gevleugeld.
De blauwe leeuwenbek kwam vroeger voor op zandig akkerland.
De blauwe leeuwenbek (Linaria arvensis) is een kruidachtige plant uit de weegbreefamilie (Plantaginaceae). De soort staat op de Nederlandse Rode lijst van planten als niet meer aanwezig in Nederland. In 1936 is de blauwe leeuwenbek in Nederland voor het laatst gezien. In 1999 is de plant in Vlaanderen weer gevonden op een slibplaat aan de oever van een oude grindplas bij Dilsen-Stokkem. De blauwe leeuwenbek komt van nature voor in Zuidwest-Azië, Noord-Afrika en Zuid-, West- en Midden-Europa. In Nieuw-Zeeland is de plant ingevoerd.
De 5 - 30 cm hoge plant bloeit van juni tot in oktober met lichtblauwe, donkerder gestreepte bloemen, die in een tros zitten. De keel van de bloem is door het gehemelte gesloten. Het gehemelte van de bloem is wit met paarse aderen. De bloemkroon is zonder de gekromde spoor 4 - 5 mm lang. De spoor is 2 - 3 mm lang. De kelkslippen zijn lijnvormig. De bloemstelen zijn veel korter dan de kelk. Alleen de bloeiwijze is bezet met klierharen.
De bladeren zijn lancetvormig.
De vrucht is een met klierharen bezette doosvrucht, die met spleten openspringt. De zaden zijn rondom gevleugeld.
De blauwe leeuwenbek kwam vroeger voor op zandig akkerland.
Lnica polna (Linaria arvensis (L.) Desf.) – gatunek rośliny z rodziny babkowatych.
Występuje w południowej i środkowej Europie oraz północnej Afryce. [2]. W Polsce w zachodniej części, antropofit.
Roślina jednoroczna. W Polsce kwitnie od lipca do września. Rośnie na polach, na glebach piaszczystych.
Roślina umieszczona na polskiej czerwonej liście w kategorii EN (zagrożony)[3].
Lnica polna (Linaria arvensis (L.) Desf.) – gatunek rośliny z rodziny babkowatych.
