dcsimg

Parkia ( valencia )

tarjonnut wikipedia CA

Parkia és un gènere de plantes amb flor de la subfamília Mimosoideae. És un gènere d'arbres propi de les zones tropicals. A l'Àfrica n'hi ha 4 espècies, a l'Àsia 10 i unes 20 a l'ecozona neotropical.[1] Els fruits de certes espècies del gènere Parkia són valorats com a hortalissa a la gastronomia de certes zones.

Espècies

Fins a 1995, es coneixien 31 espècies.[2] Des de llavors s'han descobert quatre més.[3] entre elles:

Galeria

Referències

  1. Helen C.F. Hopkins and Marlene Freitas Da Silva. 1986. "Parkia (Leguminosae: Mimosoideae) (Flora Neotropica Monograph No. 43) with Dimorphandra (Caesalpiniaceae) (FN Monograph No. 44)". In: Flora Neotropica (series). The New York Botanical Garden Press.
  2. Melissa Luckow and Helen C.F. Hopkins. 1995. "A cladistic analysis of Parkia". American Journal of Botany 82(10):1300-1320.
  3. David A. Neill. 2009. "Parkia nana (Leguminosae, Mimosoideae), a New Species from the Sub-Andean Sandstone Cordilleras of Peru". Novon 19(2):204-208. doi:10.3417/2007152

Enllaços externs

 src= A Wikimedia Commons hi ha contingut multimèdia relatiu a: Parkia Modifica l'enllaç a Wikidata
lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autors i editors de Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia CA

Parkia: Brief Summary ( valencia )

tarjonnut wikipedia CA

Parkia és un gènere de plantes amb flor de la subfamília Mimosoideae. És un gènere d'arbres propi de les zones tropicals. A l'Àfrica n'hi ha 4 espècies, a l'Àsia 10 i unes 20 a l'ecozona neotropical. Els fruits de certes espècies del gènere Parkia són valorats com a hortalissa a la gastronomia de certes zones.

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autors i editors de Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia CA

Parkie ( Tšekki )

tarjonnut wikipedia CZ
 src=
Květenství Parkia biglobosa

Parkie (Parkia) je rod rostlin z čeledi bobovité. Jsou to stromy, často mohutné, se složenými bohatě členěnými listy a nápadnými kulovitými květenstvími na velmi dlouhých stopkách, která jsou navštěvována netopýry. Rod zahrnuje asi 35 druhů a je rozšířen v tropické Africe, Asii i Americe. Semena nebo dužnina plodů některých druhů jsou jedlé. V tropické západní Africe tvoří běžnou složku jídelníčku semena a plody Parkia filicoidea, v tropické Asii Parkia speciosa.

Popis

Parkie jsou beztrnné nevelké až mohutné stromy s plochou rozložitou korunou. Některé druhy parkií dosahují obřích rozměrů a převyšují souvislé korunní patro pralesa. V Jižní Americe je to Parkia ulei, v Asii P. timoriana. Některé druhy parkií však dorůstají pouze do výšky okolo 10 metrů. Na bázi kmene mohou být až do výšky 3 metry opěrné pilíře. Na větévkách, stopkách a osách květenství jsou často vystouplé lenticely. Listy jsou dvakrát zpeřené a bohatě členěné. Mohou být střídavé, vstřícné nebo ve svazcích. Počet párů lístků v jednom listu může přesahovat 100.

Květy jsou uspořádané v hustých kulovitých, palicovitých nebo diskovitých hlávkách na přímých či převislých stopkách dlouhých až 1 metr. Hlávky mohou být jednotlivé úžlabní nebo častěji ve vrcholových květenstvích. Stopky celého květenství složeného z hlávek mohou měřit až 5 metrů. Hlávky mohou být 1 až 20 cm dlouhé. Jsou složeny buď z fertilních (plodných) květů nebo mají při vrcholu sterilní květy produkující nektar, případně mohou být složeny i ze 3 různých typů květů. Květy jsou podepřeny listeny o něco delšími než kalich. Kalich je dlouze trubkovitý až nálevkovitý, obvykle se 2 většími a 3 menšími laloky. Koruna je delší než kalich, korunní lístky jsou srostlé na bázi nebo na bázi i na vrcholu volné a srostlé v polovině. Tyčinek je 10, na bázi jsou srostlé v trubičku a trochu vyčnívají z květu. Nitky tyčinek jsou bílé nebo nažloutlé. Semeník je krátce stopkatý, s mnoha vajíčky, čnělka trochu vyčnívá z květu a nese vrcholovou bliznu.

Plodenství je přímé nebo převislé, nesoucí na palicovitém receptákulu 1 až několik stopkatých lusků. Lusky jsou pukavé nebo nepukavé, rovné nebo zahnuté, většinou dřevnaté. Obsahují mnoho semen v 1 nebo ve 2 řadách, často uložených v měkké dužnině. Semena jsou vejcovitá až podlouhlá, zploštělá.[1][2][3][4]

Rozšíření

Rod parkie zahrnuje asi 35 druhů a je rozšířen v tropické Africe, Asii i Americe. Nejvíce druhů (asi 18) roste v tropické Jižní Americe, zejména v Amazonii. V tropické Asii roste 12 druhů, v tropické Africe 3 druhy s rozsáhlými areály výskytu. Na Madagaskaru roste jediný druh (P. madagascariensis), podobně na Nové Guineji (P. versteeghii). Areál zasahuje až do Tichomoří. V Austrálii se parkie nevyskytují. Parkie rostou nejčastěji na nezaplavovaných půdách v nížinných tropických deštných lesích, podél řek, v horských lesích, v sezónně suchých lesích, ve vegetaci typu cerrado, na savanách a v pobřežních lesích na písčitých dunách typu restinga, nejčastěji do nadmořské výšky 650 metrů.[2][4][5]

Ekologické interakce

Některé druhy parkií (např. asijská Parkia speciosa a P. timoriana) kvetou a následně plodí synchronizovaně v určitý čas roku a na 2 až 3 týdny v roce jim opadávají listy.[3] Kulovitá květenství parkií visící na dlouhých stopkách z konců větví jsou opylována netopýry hledajícími nektar. Ten se tvoří v hojném množství zejména v nočních hodinách. Květenství mohou mít průměr až 20 cm a vydávají nelibý pach.[2][6]

Plody asijských parkií pojídají ptáci i savci, kteří následně rozšiřují semena. Opice a veverky se živí plody celé řady druhů, sloni a jelenovití vyhledávají plody P. sumatrana, zoborožci plody P. speciosa.[3]

 src=
Pečené lusky Parkia speciosa
 src=
Plodenství Parkia speciosa na asijském tržišti

Význam

Některé druhy parkií mají jedlé plody či olejnatá semena. Semena a lusky Parkia speciosa se v jihovýchodní Asii používají jako zelenina a příloha k masu a jsou v některých oblastech (např. v západní Malajsii) často k vidění na místních trzích. Dužnina jihoamerické Parkia nigra a mexické P. pubescens slouží k přípravě alkoholických nápojů.[3][7] Africká parkie Parkia filicoidea je jeden z nejtypičtějších stromů řídce zalesněných (tzv. parkových) savan tropické západní Afriky a domorodci tyto impozantní stromy nekácejí, neboť jsou důležitým zdrojem obživy. Jedlá dužnina plodů je různých způsobem zpracovávána a také se z ní připravují osvěžující nápoje. Lusky jsou dobré krmivo pro dobytek. Dužnina lusků Parkia biglobosa (syn. P. africana) je rovněž jedlá. Borka parkií obsahuje 12 až 15% tříslovin a je používána místně jako adstringens. Semena, kůra i listy asijské parkie P. timoriana jsou používány v pomístní medicíně. Kůra P. filicoidea poskytuje červené barvivo.[2][7]

Dřevo parkií má malý ekonomický význam. Běl je šedožlutá, jádrové dřevo je matně hnědé. Je používáno např. na stavby, násady a jako palivo.[2]

Odkazy

Reference

  1. BERRY, P.E. et al. Flora of the Venezuelan Guayana (vol. VI). Missouri: Timber Press, 2001. ISBN 0-915279-81-9.
  2. a b c d e ALLEN, O.N.; ALLEN, E.K. The Leguminosae, a Source Book of Characteristics, Uses, and Nodulation. Madison: The University of Wisconsin Press, 1981. ISBN 0-299-08400-0.
  3. a b c d NIELSEN, I.C. Flora Malesiana. Vol. 11 (1): Mimosaceae. Leiden, Niederlands: Foundation Flora Malesiana, 1992. ISBN 90-71236-16-1.
  4. a b WU, Delin; NIELSEN, I.C. Flora of China: Parkia [online]. Dostupné online.
  5. International Legume Database: GENUS [online]. Dostupné online. (anglicky)
  6. GENTRY, A.H. Wooden Plants of Northwest South America. Chicago: The Univ. of Chicago Press, 1996. ISBN 0226289435.
  7. a b VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6.

Externí odkazy

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Wikipedia autoři a editory
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia CZ

Parkie: Brief Summary ( Tšekki )

tarjonnut wikipedia CZ
 src= Květenství Parkia biglobosa

Parkie (Parkia) je rod rostlin z čeledi bobovité. Jsou to stromy, často mohutné, se složenými bohatě členěnými listy a nápadnými kulovitými květenstvími na velmi dlouhých stopkách, která jsou navštěvována netopýry. Rod zahrnuje asi 35 druhů a je rozšířen v tropické Africe, Asii i Americe. Semena nebo dužnina plodů některých druhů jsou jedlé. V tropické západní Africe tvoří běžnou složku jídelníčku semena a plody Parkia filicoidea, v tropické Asii Parkia speciosa.

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Wikipedia autoři a editory
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia CZ

Parkia ( saksa )

tarjonnut wikipedia DE

Parkia ist eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae).[1] Von den 34 bis 40 Arten sind etwa 20 in der Neotropis verbreitet und 14 bis 20 kommen in der Paläotropis vor.[2][3][4][5]

Beschreibung

 src=
Stamm von Parkia timoriana
 src=
Gefiedertes Laubblatt von Parkia pendula
 src=
Hülsenfrüchte von Parkia speciosa
 src=
Hülsenfrucht und Samen von Parkia multijuga
 src=
Hülsenfrüchte von Parkia pendula mit Samen in zwei Reihen

Vegetative Merkmale

Parkia-Arten wachsen als immergrüne oder halbimmergrüne Bäume, die Wuchshöhen von bis zu 50 Metern erreichen und manchmal werden teils hohe Brettwurzeln ausgebildet. Selten sind sie nur bis 5 Meter hohe Sträucher oder kleine Bäume.[6] Sie sind oft schnellwüchsig und der Stammdurchmesser kann bis weit über 1 Meter (bis 2,5) betragen. Einige Arten liefern einen Pflanzengummi aus ihrem Stamm.[7] Verschiedene Pflanzteile haben manchmal einen unangenehmen Geruch.[8]

Die wechsel- oder gegenständig, teils dekussiert, oder wirtelig angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und -spreite gegliedert. An den Blattstielen und der Blattrhachis können Nektarien vorhanden sein. Die bis über 65 Zentimeter langen Blattspreiten sind paarig und doppelt gefiedert. Die Blattrhachis kann auch fein behaart sein. An der Spitze der Rhachis kann selten eine abfallende Granne vorhanden sein.[9] Die vielen, paarigen bis wechselnd unpaarigen Blättchen sind sitzend bis sehr kurz gestielt und länglich bis linealisch und manchmal leicht sichelförmig oder elliptisch bis eiförmig mit meist gerundetem, selten spitzem oberen Ende. Die Blättchen sind manchmal bewimpert. Die Nebenblätter sind oft früh abfallend oder fehlend.

Generative Merkmale

Die Blütenstandsschäfte sind bis 1 Meter lang. Die Blütenköpfe erscheinen oft einzeln oder in Gruppen in zusammengesetzten Gesamtblütenständen. Die bis 5 bis 9 Zentimeter großen, kopfigen bis keulen- oder birnenförmigen, vielblütigen (1000 bis über 4000 Blüten)[8][10] und dichten Blütenstände bestehen oft aus einem unteren und einem oberen Teil, sie sind oft herabhängend bis aufrecht und ähneln einem Pompon. Es sind teilweise abfallende Deckblätter an den Blütenköpfen und den Blütenstandsstielen vorhanden. Die Blüten sind meist sitzend oder pseudogestielt an einem trichterförmigen Blütenboden mit jeweils je einem spatelförmigen Deckblatt. Die Blütenstände haben oft einen starken, süßlich bis stinkenden Geruch.[8][10][11]

Die schmalen, trichterförmigen und heteromorphen, zygomorphen Blüten[12] sind fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die Blüten sind weißlich bis gelb oder rot. Die fünf Kelchblätter sind röhrenförmig verwachsen mit nur kurzen Kelchzipfeln oder -lappen. Die fünf, kurzen Kronblätter sind frei. Die Krone ist bis 2,5 Zentimeter lang. Es sind zehn Staubblätter oder Staminodien vorhanden, die im unteren Teil röhrig oder stemonozon (im unteren Teil kurz mit der Krone) verwachsen sind. Das einzige oberständige, längliche Fruchtblatt mit vielen Samenanlagen ist meist gestielt (teils Gynophor). Der fädliche Griffel endet mit einer kleinen, kopfigen oder länglichen Narbe.[8][10][11]

Es sind sechs Blütentypen vorhanden: fertile zwittrige und (nektaproduzierende) modifiziert zwittrige, fertile funktionell männliche und (nektaproduzierende) modifiziert männliche und neutrale (staminodiale). Die fertilen Blüten produzieren praktisch keinen Nektar, ihre Staubblätter sind länger als die Blütenkrone. Die fertilen funktionell männlichen Blüten haben einen kleineren, verkümmerten Fruchtknoten oder er fehlt. Es gibt auch noch selten eine Mischung von neutralen und nektarproduzierenden Blüten mit kleinem, funktionslosen Fruchtknoten in einem Nektargewebe.

Die (nektarproduzierenden), modifizierten Blüten sind dicker und meist kürzer und die Staubblätter sind nicht oder wenig länger als die Corolla, sie produzieren aber Pollen, der Fruchtknoten ist fehlend oder klein und funktionslos oder entwickelt und funktionell, aber die Früchte entwickeln sich abnormal. Die neutralen oder staminodialen Blüten sind meist länger und haben meist lange Staubfäden (Fransen) und sehr kleine, meist abfallende, oder keine Antheren, der Fruchtknoten ist fehlend oder verkümmert. Sie produzieren meistens auch einen starken Geruch.[12]

Die Blütenköpfe können nun sehr verschieden ausgebildet sein, sie können bis zu drei Typen von Blüten ausbilden. Es können fertile zwittrige und männliche Blüten sowohl an der Spitze als an der Basis sowie in der Mitte angeordnet sein. Modifiziert (nektaproduzierende) zwittrige und männliche Blüten können an der Spitze oder in der Mitte sein. Die neutralen bzw. staminodialen sind nur an der Basis einiger Arten vorhanden. Möglich sind auch Blütenstände welche nur fertile zwittrige oder männliche Blüten enthalten. Die Arten sind meistens andromonözisch und die Blüten teils protandrisch.[8][13][14]

Parkia-Arten bilden flache und gerade bis verdrehte oder gebogene, ledrige bis holzige, bis 60 Zentimeter lange und bis 6 Zentimeter breite und gestielte, manchmal fein behaarte[6] Hülsenfrüchte, die sich nicht immer öffnen. Sie erscheinen einzeln oder zu mehreren an den Fruchtständen. Die teils recht großen, bis etwa 3 Zentimeter langen, abgeflachten, 8 bis 36 Samen, in einer oder zwei Reihen,[14] sind länglich bis ellipsoid, eiförmig oder rundlich. Sie sind manchmal in einer mehligen Pulpe (Endocarp)[15] eingebettet (meist afrikanische Arten).[9] Bei einigen Arten scheiden die Hülsenfrüchte einen klebrigen Gummi aus, wie bei Parkia pendula oder Parkia nitida, an dem die Samen nachher anhaften.[16] Die dickliche, manchmal schlecht riechende, Samenschale ist hart bis weich und grün bis dunkelbraun, schwärzlich.[17] Manchmal wird bei den Samen ein Pleurogram (eine U-förmige Linie) ausgebildet.

Ökologie

Die Bestäubung erfolgt überwiegend von Fledermäusen, aber auch von Insekten und Vögeln oder Säugetieren.[16]

 src=
Illustration von Parkia speciosa
 src=
Blütenstände von Parkia biglandulosa mit drei Blütentypen
 src=
Blütenkopf von Parkia platycephala; an der Spitze sind die nektarproduzierenden modifiziert zwittrigen Blüten
 src=
Blütenstaänd von Parkia speciosa

Systematik und Verbreitung

Die Gattung Parkia wurde 1826 durch den Botaniker Robert Brown in Narrative of Travels and Discoveries in Nothern and Central Africa 234 aufgestellt.[18] Typusart ist Parkia africana R.Br.[18] nom. illeg. Der Gattungsname Parkia ehrt den schottischen Afrikaforscher Mungo Park.[5] Ein Synonym für Parkia R.Br. ist Paryphosphaera H.Karst.[1]

Die Gattung Parkia wird von einigen Autoren in drei Sektionen gegliedert:[6][14][19][4]

  • Parkia Sect. Parkia (pantropisch):[4] mit drei Blütentypen; fertile an der Spitze (zwittrig oder männlich), staminodiale an der Basis (neutrale) und nektarproduzierende in der Mitte (modifiziert männliche)
  • Parkia Sect. Platyparkia (neotropisch; nur Amazonas):[4] fertile Blüten an der Basis oder in der Mitte (zwittrig oder männlich) und nektarproduzierende an der Spitze (modifiziert zwittrig)
  • Parkia Sect. Sphaeroparkia (neotropisch; nur Amazonas):[4] nur fertile Blüten (zwittrig oder männlich), diese Sektion hat keine nektarproduzierenden Blüten

Von den etwa 34 Arten der Gattung Parkia sind 20 in der Neotropis verbreitet, zehn bis zwölf gibt es im Indo-Pazifischen Raum[17] und nur drei Arten kommen in Afrika[20] vor und eine Art ist im nördlichen Madagaskar beheimatet.[4][5]

In der Gattung Parkia gibt es je nach Autor 34 bis 40 Arten:[21][22][23]

 src=
Gegrillte Früchte von Parkia speciosa
 src=
Samen von Parkia timoriana (Kedaung), sie werden auch medizinisch genutzt
 src=
Holz von Parkia pendula
 src=
Indonesische Briefmarke mit Parkia timoriana

Nutzung

Nur wenige Arten werden kultiviert. Parkia-Arten werden vielseitig genutzt.

Die Hülsenfrüchte bzw. auch die Samen und die Pulpe einiger Parkia-Arten sind essbar und werden als Nahrung für den Menschen und Vieh genutzt.[22] Die Samen werden teilweise auch als Kaffeeersatz verwendet. Keimlinge werden auch gegessen. Die Pulpe kann auch zu Alkohol fermentiert werden.[25] Junge Knospen, Blätter, Blüten oder Blütenböden einiger Arten können auch gegessen werden. Die Samen können auch fermentiert werden, dies ist in Teilen Westafrikas üblich.[15]

Es kann von einigen Arten ein Farbstoffe aus der Rinde gewonnen werden.

Die Rinde und die Laubblätter sowie Wurzeln von etwa neun Parkia-Arten werden auch medizinisch genutzt.[5]

Das Holz vieler Arten wird vielfältig genutzt. Die Holzquälität ist aber sehr unterschiedlich.

Extrakte aus Früchten und Rinde einiger Arten können als Fischgift oder als Insektizid verwendet werden, sie enthalten Alkaloide.[25][26]

Literatur

Einzelnachweise

  1. a b c d e f g Parkia im Germplasm Resources Information Network (GRIN), USDA, ARS, National Genetic Resources Program. National Germplasm Resources Laboratory, Beltsville, Maryland. Abgerufen am 6. November 2021.
  2. Delin Wu, Ivan C. Nielsen: In: Wu Zheng-yi, Peter H. Raven, Deyuan Hong (Hrsg.): Flora of China, Volume 10: Fabaceae, Science Press und Missouri Botanical Garden Press, Beijing und St. Louis, 2010, ISBN 978-1-930723-91-7. Parkia R. Brown in Denham & Clapperton., S. 50 - textgleich online wie gedrucktes Werk.
  3. Helen C. F. Hopkins, Marlene Freitas Da Silva: Parkia (Leguminosae: Mimosoideae). In: Flora Neotropica Monograph. Nr. 43 und Dimorphandra (Caesalpiniaceae). In: Flora Neotropica Monograph. Nr. 44, In: Flora Neotropica (series), The New York Botanical Garden Press, 1986.
  4. a b c d e f Lorena Conceição Oliveira: Sistemática e Biogeografia de Parkia (Leguminosae, Caesalpinioideae, clado mimosoide). Tese apresentada ao Programa de Pós-Graduação em Botânica do Instituto Nacional de Pesquisas da Amazônia – INPA como parte dos requisitos para obtenção do título de Doutora em Ciências Biológicas (Botânica), Manaus, August 2020.
  5. a b c d Mohammed S. M. Saleh, Juriyati Jalil, Satirah Zainalabidin, Ahmad Yusof Asmadi, Nor Hidayah Mustafa, Yusof Kamisah: Genus Parkia: Phytochemical, Medicinal Uses, and Pharmacological Properties. In: International Journal of Molecular Sciences, Volume 22, Issue 2, Januar 2021, 618. doi:10.3390/ijms22020618
  6. a b c d David A. Neill: Parkia nana (Leguminosae, Mimosoideae), a New Species from the Sub-Andean Sandstone Cordilleras of Peru. In: Novon: A Journal of Botanical Nomenclature. Missouri Botanical Garden, Band 19, Nr. 2, 2009, S. 204–208, doi:10.3417/2007152, online auf biodiversitylibrary.org, abgerufen am 7. Oktober 2018.
  7. African locust bean (Parkia biglobosa & Parkia filicoidea) auf feedipedia.org, abgerufen am 7. Oktober 2018.
  8. a b c d e Helen C. F. Hopkins: Parkia (Leguminosae: Mimosoideae). In: Flora Neotropica. Band 43, 1986, S. 1–123.
  9. a b Helen C. Hopkins: The taxonomy, reproductive biology and economic potential of Parkia (Leguminosae: Mimosoideae) in Africa and Madagascar. In: Botanical Journal of the Linnean Society. Volume 87, Issue 2, 1983, S. 135–167, doi:10.1111/j.1095-8339.1983.tb00987.x.
  10. a b c Stefan Pettersson, Jewe T. Knudsen: Floral scent and nectar production in Parkia biglobosa Jacq. (Leguminosae: Mimosoideae). In: Botanical Journal of the Linnean Society. Band 135, Nr. 2, 2001, S. 97–106, doi:10.1111/j.1095-8339.2001.tb01084.x.
  11. a b Theodore H. Fleming, W. John Kress: The Ornaments of Life. University of Chicago Press, 2013, ISBN 978-0-226-25340-4, S. 287 f.
  12. a b Peter K. Endress: Diversity and Evolutionary Biology of Tropical Flowers. Corr. Edition, Cambridge University Press, 1996, 1998, ISBN 0-521-42088-1 (Reprint), S. 281–287.
  13. Helen C. Hopkins: Floral Biology and Pollination Ecology of the Neotropical Species of Parkia. In: Journal of Ecology. Band 72, Nr. 1, 1984, S. 1–23, doi:10.2307/2260003.
  14. a b c Melissa Luckow, Helen C. F. Hopkins: A Cladistic Analysis of Parkia (Leguminosae: Mimosoideae). In: American Journal of Botany. Band 82, Nr. 10, 1995, S. 1300–1320, doi:10.2307/2446253, online auf researchgate.net, abgerufen am 7. Oktober 2018.
  15. a b Parkia biglobosa bei PROTA, abgerufen am 7. Oktober 2018.
  16. a b Daniel Piechowskil, Gerhard Gottsberger: Flower and fruit development of Parkia pendula (Fabaceae, Mimosoideae). In: Acta Botanica Brasilica. Band 23, Nr. 4, 2009, doi:10.1590/S0102-33062009000400025.
  17. a b Helen C. F. Hopkins: The Indo-Pacific Species of Parkia (Leguminosae: Mimosoideae). In: Kew Bulletin. Band 49, Nr. 2, 1994, S. 181–234, JSTOR 4110261 doi:10.2307/4110261.
  18. a b Parkia bei Tropicos.org. Missouri Botanical Garden, St. Louis, abgerufen am 7. November 2021
  19. Samyra Ramos Chaves: Biologia floral e polinização de Parkia ulei (Harms) Kuhlm. e Parkia multijuga Benth. (FABACEAE: MIMOSOIDEAE). Dissertation, INPA, 2015, online (PDF; 3,7 MB).
  20. Oscar Doré Ahossou, Kasso Daïnou, Steven B. Janssens, Ludwig Triest, Olivier J Hardy: Species delimitation and phylogeography of African tree populations of the genus Parkia (Fabaceae). In: Tree Genetics & Genomes, Volume 16, ArticleNumber 68, August 2000. doi:10.1007/s11295-020-01463-x
  21. O. P. Pareek, Suneel Sharma: Systematic Pomology. Band 1-2, Scientific Publishers, 2017, ISBN 978-93-86102-81-2 (Set), S. 297 ff.
  22. a b Janet I. Sprent, Richard Parsons: Nitrogen fixation in legume and non-legume trees. In: Field Crops Research. Band 65, Nr. 2–3, 2000, S. 183–196, doi:10.1016/S0378-4290(99)00086-6.
  23. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao Datenblatt Parkia bei International Legume Database Information Service = ILDIS – LegumeWebWorld Database of Legumes, Version 10.38 vom 20. Juli 2010.
  24. Parkia bei Tropicos.org. In: Catalogue of the Vascular Plants of Madagascar. Missouri Botanical Garden, St. Louis.
  25. a b Parkia biglobosa (PDF; 519 kB), auf worldagroforestry.org, abgerufen am 7. Oktober 2018.
  26. H. N. Le Houérou: Browse in Africa. ILCA, Ethiopia 1980, ISBN 92-9053-025-1, S. 179.
Symbol einer Weltkugel Karte mit allen verlinkten Seiten: OSM | WikiMap
 title=
lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autoren und Herausgeber von Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia DE

Parkia: Brief Summary ( saksa )

tarjonnut wikipedia DE

Parkia ist eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Von den 34 bis 40 Arten sind etwa 20 in der Neotropis verbreitet und 14 bis 20 kommen in der Paläotropis vor.

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autoren und Herausgeber von Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia DE

Parkia ( englanti )

tarjonnut wikipedia EN

Parkia biglandulosa inflorescence, taken at AC&RI, Killikulam, India
Parkia multijuga - MHNT
Parkia pendula - MHNT

Parkia is a genus of flowering plants in the family Fabaceae. It belongs to the mimosoid clade of the subfamily Caesalpinioideae.[2] Several species are known as African locust bean.

In 1995, about 31 species were known.[3] Four more species were outlined in 2009.[4]

Parkia species are found throughout the tropics, with four species in Africa, about ten in Asia, and about 20 in the neotropics. The neotropical species were revised in 1986.[5]

Species

As of 2020, Plants of the World Online (POWO) recognised the following species:[6]

References

  1. ^ a b "genus Parkia". Germplasm Resources Information Network (GRIN) online database. Retrieved 27 March 2020.
  2. ^ The Legume Phylogeny Working Group (LPWG). (2017). "A new subfamily classification of the Leguminosae based on a taxonomically comprehensive phylogeny". Taxon. 66 (1): 44–77. doi:10.12705/661.3.
  3. ^ Melissa Luckow and Helen C.F. Hopkins. 1995. "A cladistic analysis of Parkia". American Journal of Botany 82(10):1300-1320.
  4. ^ David A. Neill. 2009. "Parkia nana (Leguminosae, Mimosoideae), a New Species from the Sub-Andean Sandstone Cordilleras of Peru". Novon 19(2):204-208. doi:10.3417/2007152
  5. ^ Helen C.F. Hopkins and Marlene Freitas Da Silva. 1986. "Parkia (Leguminosae: Mimosoideae) (Flora Neotropica Monograph No. 43) with Dimorphandra (Caesalpiniaceae) (FN Monograph No. 44)". In: Flora Neotropica (series). The New York Botanical Garden Press.
  6. ^ "Parkia". Plants of the World Online. Royal Botanic Gardens, Kew. Retrieved 27 March 2020.

Media related to Parkia at Wikimedia Commons

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Wikipedia authors and editors
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia EN

Parkia: Brief Summary ( englanti )

tarjonnut wikipedia EN
Parkia biglandulosa inflorescence, taken at AC&RI, Killikulam, India Parkia multijuga - MHNT Parkia pendula - MHNT

Parkia is a genus of flowering plants in the family Fabaceae. It belongs to the mimosoid clade of the subfamily Caesalpinioideae. Several species are known as African locust bean.

In 1995, about 31 species were known. Four more species were outlined in 2009.

Parkia species are found throughout the tropics, with four species in Africa, about ten in Asia, and about 20 in the neotropics. The neotropical species were revised in 1986.

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Wikipedia authors and editors
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia EN

Parkia ( kastilia )

tarjonnut wikipedia ES

Parkia es un género de plantas con flores perteneciente a la familia Fabaceae. Subfamilia Mimosoideae.

En 1995, unas 31 especies eran conocidas.[1]​ Cuatro más han sido descubiertas desde entonces.[2]​ La especie tipo del género es: Parkia biglobosa.

Se distribuye por los trópicos, con cuatro especies en África, unos 10 en Asia, y veinte en los neotrópicos.[3]

Especies

Galería

Referencias

  1. Melissa Luckow and Helen C.F. Hopkins. 1995. "A cladistic analysis of Parkia". American Journal of Botany 82(10):1300-1320.
  2. David A. Neill. 2009. "Parkia nana (Leguminosae, Mimosoideae), a New Species from the Sub-Andean Sandstone Cordilleras of Peru". Novon 19(2):204-208. doi 10.3417/2007152
  3. Helen C.F. Hopkins and Marlene Freitas Da Silva. 1986. "Parkia (Leguminosae: Mimosoideae) (Flora Neotropica Monograph No. 43) with Dimorphandra (Caesalpiniaceae) (FN Monograph No. 44)". In: Flora Neotropica (series). The New York Botanical Garden Press.
 title=
lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autores y editores de Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia ES

Parkia: Brief Summary ( kastilia )

tarjonnut wikipedia ES

Parkia es un género de plantas con flores perteneciente a la familia Fabaceae. Subfamilia Mimosoideae.

En 1995, unas 31 especies eran conocidas.​ Cuatro más han sido descubiertas desde entonces.​ La especie tipo del género es: Parkia biglobosa.

Se distribuye por los trópicos, con cuatro especies en África, unos 10 en Asia, y veinte en los neotrópicos.​

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autores y editores de Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia ES

Parkia ( ranska )

tarjonnut wikipedia FR
 src=
Parkia multijuga - Muséum de Toulouse
 src=
Parkia pendula - Muséum de Toulouse

Parkia est un genre d'arbres de la famille des Mimosaceae, ou des Fabaceae, sous-famille des Mimosoideae selon la classification phylogénétique.

Liste d'espèces

Notes et références

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Auteurs et éditeurs de Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia FR

Parkia: Brief Summary ( ranska )

tarjonnut wikipedia FR
 src= Parkia multijuga - Muséum de Toulouse  src= Parkia pendula - Muséum de Toulouse

Parkia est un genre d'arbres de la famille des Mimosaceae, ou des Fabaceae, sous-famille des Mimosoideae selon la classification phylogénétique.

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Auteurs et éditeurs de Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia FR

Parkia ( Italia )

tarjonnut wikipedia IT
 src=
Parkia multijuga

Parkia R. Br., 1826 è un genere di piante tradizionalmente assegnato alla della famiglia Mimosaceae, che la classificazione APG inquadra tra le Fabaceae (sottofamiglia Mimosoideae)[1].

Etimologia

Il nome del genere è un omaggio all'esploratore scozzese Mungo Park (1771–1806).[2]

Distribuzione e habitat

Il genere ha una distribuzione pantropicale, con tre centri disgiunti di biodiversità in Sud America, in Africa e nella regione Indo-Pacifica.[2]

Tassonomia

Il genere comprende le seguenti specie:[3]

Note

  1. ^ (EN) Angiosperm Phylogeny Group, An update of the Angiosperm Phylogeny Group classification for the orders and families of flowering plants: APG III, in Botanical Journal of the Linnean Society, vol. 161, n. 2, 2009, pp. 105–121, DOI:10.1111/j.1095-8339.2009.00996.x (archiviato dall'url originale il 25 maggio 2017).
  2. ^ a b (EN) Parkia R.Br. 1826, su Royal Botanic Gardens, Kew. URL consultato il 1º febbraio 2016 (archiviato dall'url originale il 9 settembre 2015).
  3. ^ (EN) Parkia, in The Plant List. URL consultato il 1º febbraio 2016.

 title=
lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autori e redattori di Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia IT

Parkia: Brief Summary ( Italia )

tarjonnut wikipedia IT
 src= Parkia multijuga

Parkia R. Br., 1826 è un genere di piante tradizionalmente assegnato alla della famiglia Mimosaceae, che la classificazione APG inquadra tra le Fabaceae (sottofamiglia Mimosoideae).

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autori e redattori di Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia IT

Parkia ( Latina )

tarjonnut wikipedia LA

Parkia est genus plantarum florentium subfamiliae Mimosoidearum familiae Fabacearum. Genus ex Mungo Park, exploratore Africano, appellatur.

Anno 1995, circa triginta et una species cognitae sunt[1]; postea, quattuor plus inventae sunt.[2] Typica generis species est Parkia biglobosa.

Parkiae per tropicas inveniuntur, quattuor speciebus in Africa, circa decem in Asia, et circa viginti in neotropicis. Circumscriptio specierum neotropicarum anno 1986 retracta est.[3]

Species selectae

Notae

  1. Melissa Luckow et Helen C. F. Hopkins. 1995. "A cladistic analysis of Parkia." American Journal of Botany 82(10):1300-1320.
  2. David A. Neill. 2009. "Parkia nana (Leguminosae, Mimosoideae), a New Species from the Sub-Andean Sandstone Cordilleras of Peru." Novon 19(2):204-208. doi:10.3417/2007152.
  3. Helen C. F. Hopkins et Marlene Freitas Da Silva. 1986. "Parkia (Leguminosae: Mimosoideae) (Flora Neotropica Monograph No. 43) with Dimorphandra (Caesalpiniaceae) (FN Monograph No. 44)." In Flora Neotropica (serie). The New York Botanical Garden Press.

Nexus externi

Commons-logo.svg Vicimedia Communia plura habent quae ad Parkiam spectant.
Wikidata-logo.svg Situs scientifici: TropicosGRINITISNCBIBiodiversityEncyclopedia of LifePlant Name IndexPlantes d'AfriqueFlora of ChinaUSDA Plants Database Wikispecies-logo.svg Vide "Parkia Fabaceae" apud Vicispecies.
lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Et auctores varius id editors
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia LA

Parkia: Brief Summary ( Latina )

tarjonnut wikipedia LA

Parkia est genus plantarum florentium subfamiliae Mimosoidearum familiae Fabacearum. Genus ex Mungo Park, exploratore Africano, appellatur.

Anno 1995, circa triginta et una species cognitae sunt; postea, quattuor plus inventae sunt. Typica generis species est Parkia biglobosa.

Parkiae per tropicas inveniuntur, quattuor speciebus in Africa, circa decem in Asia, et circa viginti in neotropicis. Circumscriptio specierum neotropicarum anno 1986 retracta est.

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Et auctores varius id editors
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia LA

Parkia ( puola )

tarjonnut wikipedia POL
 src= Ten artykuł dotyczy rodzaju roślin. Zobacz też: Lutjanus – rodzaj ryb o nazwie synonimicznej Parkia.

Parkia (Parkia) – rodzaj rośliny z rodziny bobowych (podrodzina mimozowych). Obejmuje ok. 30-35 gatunków spotykanych w całej strefie równikowej[3]. Do gatunków uprawianych ze względu na jadalne nasiona należy parkia wspaniała[4].

Morfologia

Drzewa o liściach podwójnie pierzastych. Kwiaty bardzo liczne, zebrane w kuliste kwiatostany. Obupłciowe i płodne znajdują się w górnej części kwiatostanu, podczas gdy w dolnej obecne są kwiaty tylko męskie lub płonne. Kielich i korona pięciokrotne, pręcików jest 10. Owocem jest strąk wydłużony i ścieśniony, z licznymi owalnymi nasionami[3].

Systematyka

Pozycja według APweb (aktualizowany system APG III z 2009)

Jeden z rodzajów podrodziny mimozowych Mimosaceae w rodzinie bobowatych Fabaceae s.l.[1].

Wykaz gatunków[5]

Przypisy

  1. a b Stevens P.F.: Angiosperm Phylogeny Website/Fabaceae (ang.). 2001–. [dostęp 2013-02-21].
  2. a b Index Nominum Genericorum (ING) (ang.). Smithsonian Institution. [dostęp 2013-02-21].
  3. a b Parkia (ang.). W: Flora of China [on-line]. eFloras.org. [dostęp 2013-02-21].
  4. Jens Rohwer: Atlas roślin tropikalnych. Warszawa: Horyzont, 2002. ISBN 83-7311-378-9.
  5. Parkia. W: The Plant List [on-line]. [dostęp 2013-02-21].
lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia POL

Parkia: Brief Summary ( puola )

tarjonnut wikipedia POL
 src= Owoce parkii wspaniałej

Parkia (Parkia) – rodzaj rośliny z rodziny bobowych (podrodzina mimozowych). Obejmuje ok. 30-35 gatunków spotykanych w całej strefie równikowej. Do gatunków uprawianych ze względu na jadalne nasiona należy parkia wspaniała.

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia POL

Parkia ( portugali )

tarjonnut wikipedia PT
 src=
Parkia multijuga’’ - MHNT
 src=
Parkia pendula - MHNT

Parkia é um género botânico pertencente à família Fabaceae.[1] Também conhecida como Alfarroba Africana.

Parkia pendula

Parkia pendula uma árvore tropical de importância econômica, finaneira e ecológica pertencente a família Leguminosae Mimosoideae "Fabaceae". Portanto existe a importancia de estabelecer um tratamento de quebra da dormência com a utilização de procedimentos basicos, seguros e de menor custo, alem de se uma árvore de origem Amazônica encontrada no Brasil. Parkia pendula.(Leguminosae-Mimosoideae), registradas hoje temos em volta de 34 espécies, dentre elas 18 encontradas apenas na Amazônia[2]. Sua distribuição é Pantropical, tendo também espécies na África. Sua principal estrutura de crescimento é em floresta de terra-firme, várzea sazonal, meio florestal secundário com predomínio no norte da América do sul. ). Espéciemes de Parkia são árvores de alta estatura om cerca de 15 metros de altura mas podem chegar até 40, com frutos do tipo vagem, cuja madeira variada de baixa a alta densidade (0,34 a 0,88 g/cm³); a depender da espécie, o tempo de germinação que alterna entre 7-15 dias e 21-42 dias, om a alta produção de sementes, as quais são dispersas por animais . Dentro do gênero Parkia, encontra-se a espécie Parkia pendula, conhecida popularmente no norte do Brasil como “angico”, ou “faveira de chorão” , como “fava de bolota”. Esta é uma espécie que chega atingir 40 metros de altura, tendo copa aberta e ampla, com troncos dotados de sapopemas(cada uma das raízes que formam divisões tabulares em torno da base do tronco de certas árvores), fruto legume lenhoso achatado, deiscente e flores vermelhas, . Ocorre na mata pluvial atlântica e na região amazônica em solos com base argilosa e terra firme . , essa espécie é a de maior predominancia do gênero Parkia, e é encontrada na América do sul e em parte da América central.0 No Brasil, espécimes foram encontrados na região norte e nordeste. Essa espécie é recomendada para o plantio em áreas degradadas por ser de rápido crescimento . essa espécie tem potencial para ser utilizada no paisagismo e arborizações por possuir aspectos interessante devido sua inflorescência pendente). Entretanto, as vagens possuem uma espessa sutura adaxial ao longo da qual é produzida uma grande quantidade de goma que retém as sementes maduras, após a abertura das valvas). Possui função ecológica na recuperação de áreas degradadas por ser uma espécie climática de rápido crescimento e desenvolvimento em ambientes abertos, por sua alta fixação de nitrogênio e por atrair animais silvestres. Suas sementes servem de alimento para araras e primatas que agem como dispersores. Os seus frutos têm queda espontânea, os quais podem ser colhidos diretamente da árvore ou do chão. sua madeira é utilizada na carpintaria, marcenaria, e construção civil, na estrutura interna. O local de incidencia dos vegetais é de suma importância para entender seu comportamento e aspecto ecológico, a variar seu tipo de solo e clima os vegetais terão características morfológicas e comportamentos diferentes.

Dentro deste gênero Parkia, encontra-se a a variedade Parkia pendula. Essa árvore possui valor economico e ecológico; sua madeira é utilizada na marcenaria, caixotaria e construção civil. dada a relevância desta espécie o principal objetivo deste trabalho foi desenvolver o estudo da distribuição geográfica de Parkia pendula. no estado do Pará, utilizando informações e dados obtidos no grande herbário. O trabalho foi desenvolvido verificando o banco de informações do Herbário IAN- Embrapa Amazônia Oriental, por meio do sistema BRAHMS (Botanical Research and Herbarium Management System)[3] e os dados da rede speciesLink. De acordo com a reunião da informações encontrou-se registros de 223 amostras registradas de Parkia pendula. Destas mesmas, 114 pertencem ao grande Herbário IAN, (85) estão presente dentro do speciesLink e (24) no atual Museu Paraense Emílio Goeldi. Parkia pendula é presente em pelo menos 25 municípios do Estado do Pará, sendo os que mais se apresentam com amostras: Mojú com 58 exemplares obtidos, Santarém (21), Paragominas (16), Belém (14) e Belterra (9). Os coletores que mais contribuíram foram Ferreira, A.M. [18 amostras], Barbosa, M. [14] soller j. [13]. A espécie possui imensa distribuição dentro Estado do Pará, estando presente em mais de 29 municípios. Para as áreas em que não foi encontrado registro espera-se contribuir para o direcionamento de novas descobertas e registros botânicos.[4]

Características do Fruto da Parkia Pendula

O fruto de Parkia pendula é lignificado (Que se tornou lenhoso; lenhificado), de aspecto duro e resistente, possui coloração escura quando maduro, glabro, sendo do tipo legume, de consistência e aspeto seco, polispérmico e deiscente naqueles pontos de junção das bordas transversais do

carpelo,o mesmo cujo exterior se apresenta acobertado por uma substância relativa de consistência super pegajosa,

conhecida popularmente ou de nome vulgar como visgo, característica de qual, muito provavelmente deriva, o nome popular

“visgueiro”. No momento da colheita da cultura, essa substância dificulta muito a extração de sementes, por uní-

las com seu visgo firmemente ao fruto. Além do mais, quando as sementes são hidratadas, elas apresentam uma camada muito gelatinosa

em toda a sua superfície apresentada do fruto.

A caída dos frutos ocorre longitudinalmente, com abertura nas suturas mais frágeis das partes ventral e dorsal,

causando a sua separação das valvas sendo que se mantém unidas na base. Estes, por ocasião da colheita da seguinte cultura, apresentam,

em média, 16,0 cm de comprimento, 20,9 mm de largura e 4,2 mm de espessura. Sua distribuição de

frequência onde essas medidas revela uma variada mas pequena assimetria negativa sendo apenas para a primeira variável e pequeno mas notável deslocamento da cauda do fruto da curva para a direita. Há um número estando médio de vinte sementes dentro de cada fruto, com variação dos valores entre dez (10) a vinte e seis (26) sementes e o deslocamento da cauda da curva para a esquerda. assumindo distribuição assimétrica sendo ela negativa.

Revelando que o seu seguinte lote estudado notamos que há um predomínio de forma natural de sementes maior que a maioria da média obtida nos nossos estudos. A caracterização morfológica destas sementes em ambito virgem foi feita com base em Córner (1976) e Damião Filho (1993). Para tal experimento, exatas 25 sementes foram imersas em água destilada por exatas 24 horas com o intuito de possibilitar os cortes transversais Caracterização morfométrica destes frutos e sementes com efeito da temperatura na germinação .

longitudinal e transversal, os quais foram feitos com lâmina de barbear estereis, e as estruturas internas foram

observadas em um estéreo-microscópio óptico. Estas foram analisadas com as seguintes características de sementes:

formato, coloração,localização do hilo, e da micrópila, presença e om tipo de material de reserva, tipo de embrião não variavel,

sua localização e tipo de germinação.[5]

Características e utilização da madeira.

Sua madeira possui características físicas, materiais e mecânicas totalmente favoráveis para uso comercial, promovendo grande índice de exploração da espécie, o que ocorrem em diminuição consideravelmente os exemplares de sua especie em sua área de ocorrência natural.

sua utilização é amplamente valorizada usada no meio construção civil, embarcações navais, móveis maciços e compostos, artigos domésticos e decorativos, taboados, caixotaria, lâminas para compensados e canoas. sua utilização pode ser empregada com sucesso no paisagismo mesmo para arborização de praças públicas, parques e principalmente para plantio e recuperação em áreas degradadas e de preservação em área permanente, devido ao seu rápido crescimento em ambientes abertos e ensolarados. O único inconveniente desta especie está na introdução dessa espécie para ornamentação é o fedor que as flores exalam em sua abertura e a resina que extraída dos frutos.

Atualmente, é importante que informações sobre as principais condições de temperaturas adequadas para a conduções de teste de germinação sempre estejam também disponíveis para um maior número de espécies nativas e florestais, visando o aumento da demanda de sua comercialização. Este estudo teve como objetivo avaliar a germinação de sementes de Parkia pendula em diferentes temperaturas.

Família

Fabaceae (Leguminosae) Subfamília Mimosoideae.

N. científico

Parkia pendula (Willd.) Benth. ex Walp.

Sinonímia botânica geral:

Inga pendula Willdenow; Mimosa pendula (Willdenow) Poiret.

Nomes vulgares: 

angelim-rajado, angelim-vermelho, visgueiro

Nomes Populares ao redor do mundo: 

Costa Rica; ardillo, Guiana; ipanai, Guiana Francesa kouatakaman, Bolívia;toco colorado, Colômbia; rayo, Peru; pashoco colorado, Suriname; kwatta kama e ipano, Venezuela; zarccillo.

DESCRIÇÃO DA ESPÉCIE 

Árvore perenifólia, monoica secundária inicial. Sua altura atinge até 55 m e seu diâmetro até 300 cm.

Folhas: são de tamanho grande medindo até 30 cm de comprimento, folíolos com cerca de 4 a 6 centimetros de comprimento. 
Flores: dispostas em capítulos globulares pendurados, com pedúnculo de 1.60 metros de comprimento. 
Fruto: são planos, Glabros e ondulados, medindo cerca de 35 centimetrosm de comprimento. 
Floração: Agosto e Setembro. 
Frutificação: Janeiro/Março. 
Sistema sexual: monoica. 
Sistema reprodutivo: alógama (SANTOS; MANUÉS,1998). 

outros nomes vulgares: Outros nomes populares: andirá, boloteiro, faveira, faveira - bolota, pão - de - arara, arara - tucupi, visgueiro, boloteria, rabo - de - arara, jupuuba, fava - bolota, faveira - de - chorão, visgueira, joerana, joeirana, arara - petiu, faveirão, joarana, juerana, jupiuba, jupuuba, macaqueiro, mafua, muira - rema, muirareina, paricá, pau - de -arara, procaxi, sabiu, pau - de - sândalo.

Polinização: morcegos Phyllostmus discolor e P. hastatus [6]

Referências

  1. https://ainfo.cnptia.embrapa.br/digital/bitstream/item/154868/1/SimposioUepa-4.pdf
  2. Silva, Jociane Rosseto de Oliveira,. «Armazenamento de sementes de Parkia pendula (Willd.) Benth. ex Walp. (FABACEAE) em diferentes embalagens e ambientes - Artigos, TCC, Teses e Dissertações». www.academicoo.com. Consultado em 12 de julho de 2018
  3. Sciences, The BRAHMS Project, University of Oxford, Department of Plant. «Home Page - BRAHMS Online». herbaria.plants.ox.ac.uk. Consultado em 12 de julho de 2018
  4. Faro, Barbara Luzia Santos de Oliveira; Souza, Joseane Raiol (18 de novembro de 2016). «V simpósio de estudos e pesquisas em ciencias ambientais na amazonia» (PDF). V simpósio de estudos e pesquisas em ciencias ambientais na amazonia. Consultado em 12 de julho de 2018
  5. Câmara, Celene de Albuquerque; Neto, João Correia de Araújo; Ferreira, Vilma Márquez; Alves, Edna Ursulino; Moura, Flávia de Barros Prado (30 de setembro de 2008). «Caracterização morfométrica de frutos e sementes e efeito da temperatura na germinacão de Parkia pendula (Willd.) Benth. ex Walp.». Ciência Florestal (em inglês). 18 (3): 281–290. ISSN 1980-5098
  6. (BUTANDA-CERVERA et al.,1978).Abelhas, visitam as flores durante o dia. A espécie apresenta síndrome de polinização a quiropterófilia (SANTOS; MAUÉS 1998).[1]
 title=
lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autores e editores de Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia PT

Parkia: Brief Summary ( portugali )

tarjonnut wikipedia PT
 src= Parkia multijuga’’ - MHNT  src= Parkia pendula - MHNT

Parkia é um género botânico pertencente à família Fabaceae. Também conhecida como Alfarroba Africana.

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Autores e editores de Wikipedia
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia PT

Parkia ( vietnam )

tarjonnut wikipedia VI

Parkia là một chi thực vật có hoa trong họ Đậu.[1]

Hình ảnh

Chú thích

  1. ^ The Plant List (2010). Parkia. Truy cập ngày 20 tháng 8 năm 2013.

Liên kết ngoài


Hình tượng sơ khai Bài viết liên quan đến Tông Trinh nữ này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.


lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Wikipedia tác giả và biên tập viên
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia VI

Parkia: Brief Summary ( vietnam )

tarjonnut wikipedia VI

Parkia là một chi thực vật có hoa trong họ Đậu.

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Wikipedia tác giả và biên tập viên
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia VI

Паркия ( venäjä )

tarjonnut wikipedia русскую Википедию
Царство: Растения
Подцарство: Зелёные растения
Отдел: Цветковые
Надпорядок: Rosanae
Порядок: Бобовоцветные
Семейство: Бобовые
Подсемейство: Мимозовые
Триба: Мимозовые
Род: Паркия
Международное научное название

Parkia R.Br., 1826

Синонимы
Типовой вид Wikispecies-logo.svg
Систематика
на Викивидах
Commons-logo.svg
Изображения
на Викискладе
ITIS 500724NCBI 53911EOL 28269GRIN g:8903IPNI 23152-1

Паркия (лат. Parkia) — род цветковых растений семейства Бобовые (Fabaceae).

Род назван Робертом Броуном в честь шотландского исследователя Африки М. Парка.

Представители рода произрастают в тропиках, несколько видов в Африке, около 10 в Азии, более двадцати в регионе Неотропика. По современным данным род составляет около 40 видов[3].

Виды
Petai.jpg
Parkia pendula MHNT.BOT.2010.6.43.jpg

Примечания

  1. Об условности указания класса двудольных в качестве вышестоящего таксона для описываемой в данной статье группы растений см. раздел «Системы APG» статьи «Двудольные».
  2. Сведения о роде Parkia (англ.) в базе данных Index Nominum Genericorum Международной ассоциации по таксономии растений (IAPT).
  3. The Plant List: Parkia
 title=
lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Авторы и редакторы Википедии

球花豆属 ( kiina )

tarjonnut wikipedia 中文维基百科

球花豆属学名Parkia)是豆目豆科下的一个属,为无刺乔木植物。该属共有约60种,产自热带地区。[1]

参考文献

  1. ^ 中国种子植物科属词典. 中国数字植物标本馆. (原始内容存档于2012-04-11).

外部链接

小作品圖示这是一篇與植物相關的小作品。你可以通过编辑或修订扩充其内容。
 title=
lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
维基百科作者和编辑
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia 中文维基百科

球花豆属: Brief Summary ( kiina )

tarjonnut wikipedia 中文维基百科

球花豆属(学名:Parkia)是豆目豆科下的一个属,为无刺乔木植物。该属共有约60种,产自热带地区。

lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
维基百科作者和编辑
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia 中文维基百科

파르키아속 ( Korea )

tarjonnut wikipedia 한국어 위키백과

파르키아속(Parkia屬)은 콩과이다. 1995년에 31이 알려져 있었으며,[1] 이후에 4종이 더 발견되었다.[2] 열대 지역에 널리 분포하는데, 아시아에 10종, 아프리카에 4종, 신열대구에 20여 종이 분포한다. 신열대구 종은 1986년에 정리되었다.[3]

하위 종

  • 네레 P. biglobosa (Jacq.) G.Don
  • 프타이콩 P. speciosa Hassk.
  • P. bahiae H.C.Hopkins
  • P. balslevii H.C.Hopkins
  • P. barnebyana H.C.Hopkins
  • P. bicolor A.Chev.
  • P. biglandulosa Wight & Arn.
  • P. cachimboensis H.C.Hopkins
  • P. decussata Ducke
  • P. discolor Benth.
  • P. filicina (Willd.) Walp.
  • P. filicoidea Oliv.
  • P. gigantocarpa Ducke
  • P. igneiflora Ducke
  • P. intermedia Hassk.
  • P. javanica (Lam.) Merr.
  • P. korom Kaneh.
  • P. leiophylla Kurz
  • P. lutea H.C.Hopkins
  • P. madagascariensis R.Vig.
  • P. multijuga Benth.
  • P. nitida Miq.
  • P. panurensis H.C.Hopkins
  • P. paraensis Ducke
  • P. parrii Baker
  • P. parvifoliola Hosok.
  • P. paya H.C.Hopkins
  • P. pendula (Willd.) Walp.
  • P. perrieri (Drake) Palacky
  • P. platycephala Benth.
  • P. reticulata Ducke
  • P. sherfeseei Merr.
  • P. singularis Miq.
  • P. sumatrana Miq.
    • P. sumatrana subsp. streptocarpa (Hance) H.C.Hopkins
  • P. timoriana (DC.) Merr.
  • P. truncata Cowan
  • P. ulei (Harms) Kuhlm.
    • P. ulei var. surinamensis Kleinhoonte
  • P. velutina Benoist
  • P. versteeghii Merr. & L.M.Perry

각주

  1. Melissa Luckow and Helen C.F. Hopkins. 1995. "A cladistic analysis of Parkia". American Journal of Botany 82(10):1300-1320.
  2. David A. Neill. 2009. "Parkia nana (Leguminosae, Mimosoideae), a New Species from the Sub-Andean Sandstone Cordilleras of Peru". Novon 19(2):204-208. doi 10.3417/2007152
  3. Helen C.F. Hopkins and Marlene Freitas Da Silva. 1986. "Parkia (Leguminosae: Mimosoideae) (Flora Neotropica Monograph No. 43) with Dimorphandra (Caesalpiniaceae) (FN Monograph No. 44)". In: Flora Neotropica (series). The New York Botanical Garden Press.
 title=
lisenssi
cc-by-sa-3.0
tekijänoikeus
Wikipedia 작가 및 편집자
alkuperäinen
käy lähteessä
kumppanisivusto
wikipedia 한국어 위키백과