Parkia és un gènere de plantes amb flor de la subfamília Mimosoideae. És un gènere d'arbres propi de les zones tropicals. A l'Àfrica n'hi ha 4 espècies, a l'Àsia 10 i unes 20 a l'ecozona neotropical.[1] Els fruits de certes espècies del gènere Parkia són valorats com a hortalissa a la gastronomia de certes zones.
Fins a 1995, es coneixien 31 espècies.[2] Des de llavors s'han descobert quatre més.[3] entre elles:
Arbre de Parkia biglobosa
Beines de Parkia speciosa al mercat.
Plat de la cuina Malaia preparat amb Parkia speciosa
Parkia multijuga - MHNT
Parkia és un gènere de plantes amb flor de la subfamília Mimosoideae. És un gènere d'arbres propi de les zones tropicals. A l'Àfrica n'hi ha 4 espècies, a l'Àsia 10 i unes 20 a l'ecozona neotropical. Els fruits de certes espècies del gènere Parkia són valorats com a hortalissa a la gastronomia de certes zones.
Parkie (Parkia) je rod rostlin z čeledi bobovité. Jsou to stromy, často mohutné, se složenými bohatě členěnými listy a nápadnými kulovitými květenstvími na velmi dlouhých stopkách, která jsou navštěvována netopýry. Rod zahrnuje asi 35 druhů a je rozšířen v tropické Africe, Asii i Americe. Semena nebo dužnina plodů některých druhů jsou jedlé. V tropické západní Africe tvoří běžnou složku jídelníčku semena a plody Parkia filicoidea, v tropické Asii Parkia speciosa.
Parkie jsou beztrnné nevelké až mohutné stromy s plochou rozložitou korunou. Některé druhy parkií dosahují obřích rozměrů a převyšují souvislé korunní patro pralesa. V Jižní Americe je to Parkia ulei, v Asii P. timoriana. Některé druhy parkií však dorůstají pouze do výšky okolo 10 metrů. Na bázi kmene mohou být až do výšky 3 metry opěrné pilíře. Na větévkách, stopkách a osách květenství jsou často vystouplé lenticely. Listy jsou dvakrát zpeřené a bohatě členěné. Mohou být střídavé, vstřícné nebo ve svazcích. Počet párů lístků v jednom listu může přesahovat 100.
Květy jsou uspořádané v hustých kulovitých, palicovitých nebo diskovitých hlávkách na přímých či převislých stopkách dlouhých až 1 metr. Hlávky mohou být jednotlivé úžlabní nebo častěji ve vrcholových květenstvích. Stopky celého květenství složeného z hlávek mohou měřit až 5 metrů. Hlávky mohou být 1 až 20 cm dlouhé. Jsou složeny buď z fertilních (plodných) květů nebo mají při vrcholu sterilní květy produkující nektar, případně mohou být složeny i ze 3 různých typů květů. Květy jsou podepřeny listeny o něco delšími než kalich. Kalich je dlouze trubkovitý až nálevkovitý, obvykle se 2 většími a 3 menšími laloky. Koruna je delší než kalich, korunní lístky jsou srostlé na bázi nebo na bázi i na vrcholu volné a srostlé v polovině. Tyčinek je 10, na bázi jsou srostlé v trubičku a trochu vyčnívají z květu. Nitky tyčinek jsou bílé nebo nažloutlé. Semeník je krátce stopkatý, s mnoha vajíčky, čnělka trochu vyčnívá z květu a nese vrcholovou bliznu.
Plodenství je přímé nebo převislé, nesoucí na palicovitém receptákulu 1 až několik stopkatých lusků. Lusky jsou pukavé nebo nepukavé, rovné nebo zahnuté, většinou dřevnaté. Obsahují mnoho semen v 1 nebo ve 2 řadách, často uložených v měkké dužnině. Semena jsou vejcovitá až podlouhlá, zploštělá.[1][2][3][4]
Rod parkie zahrnuje asi 35 druhů a je rozšířen v tropické Africe, Asii i Americe. Nejvíce druhů (asi 18) roste v tropické Jižní Americe, zejména v Amazonii. V tropické Asii roste 12 druhů, v tropické Africe 3 druhy s rozsáhlými areály výskytu. Na Madagaskaru roste jediný druh (P. madagascariensis), podobně na Nové Guineji (P. versteeghii). Areál zasahuje až do Tichomoří. V Austrálii se parkie nevyskytují. Parkie rostou nejčastěji na nezaplavovaných půdách v nížinných tropických deštných lesích, podél řek, v horských lesích, v sezónně suchých lesích, ve vegetaci typu cerrado, na savanách a v pobřežních lesích na písčitých dunách typu restinga, nejčastěji do nadmořské výšky 650 metrů.[2][4][5]
Některé druhy parkií (např. asijská Parkia speciosa a P. timoriana) kvetou a následně plodí synchronizovaně v určitý čas roku a na 2 až 3 týdny v roce jim opadávají listy.[3] Kulovitá květenství parkií visící na dlouhých stopkách z konců větví jsou opylována netopýry hledajícími nektar. Ten se tvoří v hojném množství zejména v nočních hodinách. Květenství mohou mít průměr až 20 cm a vydávají nelibý pach.[2][6]
Plody asijských parkií pojídají ptáci i savci, kteří následně rozšiřují semena. Opice a veverky se živí plody celé řady druhů, sloni a jelenovití vyhledávají plody P. sumatrana, zoborožci plody P. speciosa.[3]
Některé druhy parkií mají jedlé plody či olejnatá semena. Semena a lusky Parkia speciosa se v jihovýchodní Asii používají jako zelenina a příloha k masu a jsou v některých oblastech (např. v západní Malajsii) často k vidění na místních trzích. Dužnina jihoamerické Parkia nigra a mexické P. pubescens slouží k přípravě alkoholických nápojů.[3][7] Africká parkie Parkia filicoidea je jeden z nejtypičtějších stromů řídce zalesněných (tzv. parkových) savan tropické západní Afriky a domorodci tyto impozantní stromy nekácejí, neboť jsou důležitým zdrojem obživy. Jedlá dužnina plodů je různých způsobem zpracovávána a také se z ní připravují osvěžující nápoje. Lusky jsou dobré krmivo pro dobytek. Dužnina lusků Parkia biglobosa (syn. P. africana) je rovněž jedlá. Borka parkií obsahuje 12 až 15% tříslovin a je používána místně jako adstringens. Semena, kůra i listy asijské parkie P. timoriana jsou používány v pomístní medicíně. Kůra P. filicoidea poskytuje červené barvivo.[2][7]
Dřevo parkií má malý ekonomický význam. Běl je šedožlutá, jádrové dřevo je matně hnědé. Je používáno např. na stavby, násady a jako palivo.[2]
Parkie (Parkia) je rod rostlin z čeledi bobovité. Jsou to stromy, často mohutné, se složenými bohatě členěnými listy a nápadnými kulovitými květenstvími na velmi dlouhých stopkách, která jsou navštěvována netopýry. Rod zahrnuje asi 35 druhů a je rozšířen v tropické Africe, Asii i Americe. Semena nebo dužnina plodů některých druhů jsou jedlé. V tropické západní Africe tvoří běžnou složku jídelníčku semena a plody Parkia filicoidea, v tropické Asii Parkia speciosa.
Parkia ist eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae).[1] Von den 34 bis 40 Arten sind etwa 20 in der Neotropis verbreitet und 14 bis 20 kommen in der Paläotropis vor.[2][3][4][5]
Parkia-Arten wachsen als immergrüne oder halbimmergrüne Bäume, die Wuchshöhen von bis zu 50 Metern erreichen und manchmal werden teils hohe Brettwurzeln ausgebildet. Selten sind sie nur bis 5 Meter hohe Sträucher oder kleine Bäume.[6] Sie sind oft schnellwüchsig und der Stammdurchmesser kann bis weit über 1 Meter (bis 2,5) betragen. Einige Arten liefern einen Pflanzengummi aus ihrem Stamm.[7] Verschiedene Pflanzteile haben manchmal einen unangenehmen Geruch.[8]
Die wechsel- oder gegenständig, teils dekussiert, oder wirtelig angeordneten Laubblätter sind in Blattstiel und -spreite gegliedert. An den Blattstielen und der Blattrhachis können Nektarien vorhanden sein. Die bis über 65 Zentimeter langen Blattspreiten sind paarig und doppelt gefiedert. Die Blattrhachis kann auch fein behaart sein. An der Spitze der Rhachis kann selten eine abfallende Granne vorhanden sein.[9] Die vielen, paarigen bis wechselnd unpaarigen Blättchen sind sitzend bis sehr kurz gestielt und länglich bis linealisch und manchmal leicht sichelförmig oder elliptisch bis eiförmig mit meist gerundetem, selten spitzem oberen Ende. Die Blättchen sind manchmal bewimpert. Die Nebenblätter sind oft früh abfallend oder fehlend.
Die Blütenstandsschäfte sind bis 1 Meter lang. Die Blütenköpfe erscheinen oft einzeln oder in Gruppen in zusammengesetzten Gesamtblütenständen. Die bis 5 bis 9 Zentimeter großen, kopfigen bis keulen- oder birnenförmigen, vielblütigen (1000 bis über 4000 Blüten)[8][10] und dichten Blütenstände bestehen oft aus einem unteren und einem oberen Teil, sie sind oft herabhängend bis aufrecht und ähneln einem Pompon. Es sind teilweise abfallende Deckblätter an den Blütenköpfen und den Blütenstandsstielen vorhanden. Die Blüten sind meist sitzend oder pseudogestielt an einem trichterförmigen Blütenboden mit jeweils je einem spatelförmigen Deckblatt. Die Blütenstände haben oft einen starken, süßlich bis stinkenden Geruch.[8][10][11]
Die schmalen, trichterförmigen und heteromorphen, zygomorphen Blüten[12] sind fünfzählig mit doppelter Blütenhülle. Die Blüten sind weißlich bis gelb oder rot. Die fünf Kelchblätter sind röhrenförmig verwachsen mit nur kurzen Kelchzipfeln oder -lappen. Die fünf, kurzen Kronblätter sind frei. Die Krone ist bis 2,5 Zentimeter lang. Es sind zehn Staubblätter oder Staminodien vorhanden, die im unteren Teil röhrig oder stemonozon (im unteren Teil kurz mit der Krone) verwachsen sind. Das einzige oberständige, längliche Fruchtblatt mit vielen Samenanlagen ist meist gestielt (teils Gynophor). Der fädliche Griffel endet mit einer kleinen, kopfigen oder länglichen Narbe.[8][10][11]
Es sind sechs Blütentypen vorhanden: fertile zwittrige und (nektaproduzierende) modifiziert zwittrige, fertile funktionell männliche und (nektaproduzierende) modifiziert männliche und neutrale (staminodiale). Die fertilen Blüten produzieren praktisch keinen Nektar, ihre Staubblätter sind länger als die Blütenkrone. Die fertilen funktionell männlichen Blüten haben einen kleineren, verkümmerten Fruchtknoten oder er fehlt. Es gibt auch noch selten eine Mischung von neutralen und nektarproduzierenden Blüten mit kleinem, funktionslosen Fruchtknoten in einem Nektargewebe.
Die (nektarproduzierenden), modifizierten Blüten sind dicker und meist kürzer und die Staubblätter sind nicht oder wenig länger als die Corolla, sie produzieren aber Pollen, der Fruchtknoten ist fehlend oder klein und funktionslos oder entwickelt und funktionell, aber die Früchte entwickeln sich abnormal. Die neutralen oder staminodialen Blüten sind meist länger und haben meist lange Staubfäden (Fransen) und sehr kleine, meist abfallende, oder keine Antheren, der Fruchtknoten ist fehlend oder verkümmert. Sie produzieren meistens auch einen starken Geruch.[12]
Die Blütenköpfe können nun sehr verschieden ausgebildet sein, sie können bis zu drei Typen von Blüten ausbilden. Es können fertile zwittrige und männliche Blüten sowohl an der Spitze als an der Basis sowie in der Mitte angeordnet sein. Modifiziert (nektaproduzierende) zwittrige und männliche Blüten können an der Spitze oder in der Mitte sein. Die neutralen bzw. staminodialen sind nur an der Basis einiger Arten vorhanden. Möglich sind auch Blütenstände welche nur fertile zwittrige oder männliche Blüten enthalten. Die Arten sind meistens andromonözisch und die Blüten teils protandrisch.[8][13][14]
Parkia-Arten bilden flache und gerade bis verdrehte oder gebogene, ledrige bis holzige, bis 60 Zentimeter lange und bis 6 Zentimeter breite und gestielte, manchmal fein behaarte[6] Hülsenfrüchte, die sich nicht immer öffnen. Sie erscheinen einzeln oder zu mehreren an den Fruchtständen. Die teils recht großen, bis etwa 3 Zentimeter langen, abgeflachten, 8 bis 36 Samen, in einer oder zwei Reihen,[14] sind länglich bis ellipsoid, eiförmig oder rundlich. Sie sind manchmal in einer mehligen Pulpe (Endocarp)[15] eingebettet (meist afrikanische Arten).[9] Bei einigen Arten scheiden die Hülsenfrüchte einen klebrigen Gummi aus, wie bei Parkia pendula oder Parkia nitida, an dem die Samen nachher anhaften.[16] Die dickliche, manchmal schlecht riechende, Samenschale ist hart bis weich und grün bis dunkelbraun, schwärzlich.[17] Manchmal wird bei den Samen ein Pleurogram (eine U-förmige Linie) ausgebildet.
Die Bestäubung erfolgt überwiegend von Fledermäusen, aber auch von Insekten und Vögeln oder Säugetieren.[16]
Die Gattung Parkia wurde 1826 durch den Botaniker Robert Brown in Narrative of Travels and Discoveries in Nothern and Central Africa 234 aufgestellt.[18] Typusart ist Parkia africana R.Br.[18] nom. illeg. Der Gattungsname Parkia ehrt den schottischen Afrikaforscher Mungo Park.[5] Ein Synonym für Parkia R.Br. ist Paryphosphaera H.Karst.[1]
Die Gattung Parkia wird von einigen Autoren in drei Sektionen gegliedert:[6][14][19][4]
Von den etwa 34 Arten der Gattung Parkia sind 20 in der Neotropis verbreitet, zehn bis zwölf gibt es im Indo-Pazifischen Raum[17] und nur drei Arten kommen in Afrika[20] vor und eine Art ist im nördlichen Madagaskar beheimatet.[4][5]
In der Gattung Parkia gibt es je nach Autor 34 bis 40 Arten:[21][22][23]
Nur wenige Arten werden kultiviert. Parkia-Arten werden vielseitig genutzt.
Die Hülsenfrüchte bzw. auch die Samen und die Pulpe einiger Parkia-Arten sind essbar und werden als Nahrung für den Menschen und Vieh genutzt.[22] Die Samen werden teilweise auch als Kaffeeersatz verwendet. Keimlinge werden auch gegessen. Die Pulpe kann auch zu Alkohol fermentiert werden.[25] Junge Knospen, Blätter, Blüten oder Blütenböden einiger Arten können auch gegessen werden. Die Samen können auch fermentiert werden, dies ist in Teilen Westafrikas üblich.[15]
Es kann von einigen Arten ein Farbstoffe aus der Rinde gewonnen werden.
Die Rinde und die Laubblätter sowie Wurzeln von etwa neun Parkia-Arten werden auch medizinisch genutzt.[5]
Das Holz vieler Arten wird vielfältig genutzt. Die Holzquälität ist aber sehr unterschiedlich.
Extrakte aus Früchten und Rinde einiger Arten können als Fischgift oder als Insektizid verwendet werden, sie enthalten Alkaloide.[25][26]
Parkia ist eine Pflanzengattung innerhalb der Familie der Hülsenfrüchtler (Fabaceae). Von den 34 bis 40 Arten sind etwa 20 in der Neotropis verbreitet und 14 bis 20 kommen in der Paläotropis vor.
Parkia is a genus of flowering plants in the family Fabaceae. It belongs to the mimosoid clade of the subfamily Caesalpinioideae.[2] Several species are known as African locust bean.
In 1995, about 31 species were known.[3] Four more species were outlined in 2009.[4]
Parkia species are found throughout the tropics, with four species in Africa, about ten in Asia, and about 20 in the neotropics. The neotropical species were revised in 1986.[5]
As of 2020, Plants of the World Online (POWO) recognised the following species:[6]
Media related to Parkia at Wikimedia Commons
Parkia is a genus of flowering plants in the family Fabaceae. It belongs to the mimosoid clade of the subfamily Caesalpinioideae. Several species are known as African locust bean.
In 1995, about 31 species were known. Four more species were outlined in 2009.
Parkia species are found throughout the tropics, with four species in Africa, about ten in Asia, and about 20 in the neotropics. The neotropical species were revised in 1986.
Parkia es un género de plantas con flores perteneciente a la familia Fabaceae. Subfamilia Mimosoideae.
En 1995, unas 31 especies eran conocidas.[1] Cuatro más han sido descubiertas desde entonces.[2] La especie tipo del género es: Parkia biglobosa.
Se distribuye por los trópicos, con cuatro especies en África, unos 10 en Asia, y veinte en los neotrópicos.[3]
Parkia biglandulosa follaje, fruto & flores en Hyderabad, India.
Parkia biglandulosa follaje, fruto & flores en Hyderabad, India.
Parkia biglandulosa follaje, fruto & flores en Hyderabad, India.
Parkia multijuga - MHNT
Parkia pendula - MHNT]]
Parkia es un género de plantas con flores perteneciente a la familia Fabaceae. Subfamilia Mimosoideae.
En 1995, unas 31 especies eran conocidas. Cuatro más han sido descubiertas desde entonces. La especie tipo del género es: Parkia biglobosa.
Se distribuye por los trópicos, con cuatro especies en África, unos 10 en Asia, y veinte en los neotrópicos.
Parkia est un genre d'arbres de la famille des Mimosaceae, ou des Fabaceae, sous-famille des Mimosoideae selon la classification phylogénétique.
Parkia est un genre d'arbres de la famille des Mimosaceae, ou des Fabaceae, sous-famille des Mimosoideae selon la classification phylogénétique.
Parkia R. Br., 1826 è un genere di piante tradizionalmente assegnato alla della famiglia Mimosaceae, che la classificazione APG inquadra tra le Fabaceae (sottofamiglia Mimosoideae)[1].
Il nome del genere è un omaggio all'esploratore scozzese Mungo Park (1771–1806).[2]
Il genere ha una distribuzione pantropicale, con tre centri disgiunti di biodiversità in Sud America, in Africa e nella regione Indo-Pacifica.[2]
Il genere comprende le seguenti specie:[3]
Parkia R. Br., 1826 è un genere di piante tradizionalmente assegnato alla della famiglia Mimosaceae, che la classificazione APG inquadra tra le Fabaceae (sottofamiglia Mimosoideae).
Parkia est genus plantarum florentium subfamiliae Mimosoidearum familiae Fabacearum. Genus ex Mungo Park, exploratore Africano, appellatur.
Anno 1995, circa triginta et una species cognitae sunt[1]; postea, quattuor plus inventae sunt.[2] Typica generis species est Parkia biglobosa.
Parkiae per tropicas inveniuntur, quattuor speciebus in Africa, circa decem in Asia, et circa viginti in neotropicis. Circumscriptio specierum neotropicarum anno 1986 retracta est.[3]
Parkia est genus plantarum florentium subfamiliae Mimosoidearum familiae Fabacearum. Genus ex Mungo Park, exploratore Africano, appellatur.
Anno 1995, circa triginta et una species cognitae sunt; postea, quattuor plus inventae sunt. Typica generis species est Parkia biglobosa.
Parkiae per tropicas inveniuntur, quattuor speciebus in Africa, circa decem in Asia, et circa viginti in neotropicis. Circumscriptio specierum neotropicarum anno 1986 retracta est.
Parkia (Parkia) – rodzaj rośliny z rodziny bobowych (podrodzina mimozowych). Obejmuje ok. 30-35 gatunków spotykanych w całej strefie równikowej[3]. Do gatunków uprawianych ze względu na jadalne nasiona należy parkia wspaniała[4].
Drzewa o liściach podwójnie pierzastych. Kwiaty bardzo liczne, zebrane w kuliste kwiatostany. Obupłciowe i płodne znajdują się w górnej części kwiatostanu, podczas gdy w dolnej obecne są kwiaty tylko męskie lub płonne. Kielich i korona pięciokrotne, pręcików jest 10. Owocem jest strąk wydłużony i ścieśniony, z licznymi owalnymi nasionami[3].
Jeden z rodzajów podrodziny mimozowych Mimosaceae w rodzinie bobowatych Fabaceae s.l.[1].
Parkia (Parkia) – rodzaj rośliny z rodziny bobowych (podrodzina mimozowych). Obejmuje ok. 30-35 gatunków spotykanych w całej strefie równikowej. Do gatunków uprawianych ze względu na jadalne nasiona należy parkia wspaniała.
Parkia é um género botânico pertencente à família Fabaceae.[1] Também conhecida como Alfarroba Africana.
Parkia pendula uma árvore tropical de importância econômica, finaneira e ecológica pertencente a família Leguminosae Mimosoideae "Fabaceae". Portanto existe a importancia de estabelecer um tratamento de quebra da dormência com a utilização de procedimentos basicos, seguros e de menor custo, alem de se uma árvore de origem Amazônica encontrada no Brasil. Parkia pendula.(Leguminosae-Mimosoideae), registradas hoje temos em volta de 34 espécies, dentre elas 18 encontradas apenas na Amazônia[2]. Sua distribuição é Pantropical, tendo também espécies na África. Sua principal estrutura de crescimento é em floresta de terra-firme, várzea sazonal, meio florestal secundário com predomínio no norte da América do sul. ). Espéciemes de Parkia são árvores de alta estatura om cerca de 15 metros de altura mas podem chegar até 40, com frutos do tipo vagem, cuja madeira variada de baixa a alta densidade (0,34 a 0,88 g/cm³); a depender da espécie, o tempo de germinação que alterna entre 7-15 dias e 21-42 dias, om a alta produção de sementes, as quais são dispersas por animais . Dentro do gênero Parkia, encontra-se a espécie Parkia pendula, conhecida popularmente no norte do Brasil como “angico”, ou “faveira de chorão” , como “fava de bolota”. Esta é uma espécie que chega atingir 40 metros de altura, tendo copa aberta e ampla, com troncos dotados de sapopemas(cada uma das raízes que formam divisões tabulares em torno da base do tronco de certas árvores), fruto legume lenhoso achatado, deiscente e flores vermelhas, . Ocorre na mata pluvial atlântica e na região amazônica em solos com base argilosa e terra firme . , essa espécie é a de maior predominancia do gênero Parkia, e é encontrada na América do sul e em parte da América central.0 No Brasil, espécimes foram encontrados na região norte e nordeste. Essa espécie é recomendada para o plantio em áreas degradadas por ser de rápido crescimento . essa espécie tem potencial para ser utilizada no paisagismo e arborizações por possuir aspectos interessante devido sua inflorescência pendente). Entretanto, as vagens possuem uma espessa sutura adaxial ao longo da qual é produzida uma grande quantidade de goma que retém as sementes maduras, após a abertura das valvas). Possui função ecológica na recuperação de áreas degradadas por ser uma espécie climática de rápido crescimento e desenvolvimento em ambientes abertos, por sua alta fixação de nitrogênio e por atrair animais silvestres. Suas sementes servem de alimento para araras e primatas que agem como dispersores. Os seus frutos têm queda espontânea, os quais podem ser colhidos diretamente da árvore ou do chão. sua madeira é utilizada na carpintaria, marcenaria, e construção civil, na estrutura interna. O local de incidencia dos vegetais é de suma importância para entender seu comportamento e aspecto ecológico, a variar seu tipo de solo e clima os vegetais terão características morfológicas e comportamentos diferentes.
Dentro deste gênero Parkia, encontra-se a a variedade Parkia pendula. Essa árvore possui valor economico e ecológico; sua madeira é utilizada na marcenaria, caixotaria e construção civil. dada a relevância desta espécie o principal objetivo deste trabalho foi desenvolver o estudo da distribuição geográfica de Parkia pendula. no estado do Pará, utilizando informações e dados obtidos no grande herbário. O trabalho foi desenvolvido verificando o banco de informações do Herbário IAN- Embrapa Amazônia Oriental, por meio do sistema BRAHMS (Botanical Research and Herbarium Management System)[3] e os dados da rede speciesLink. De acordo com a reunião da informações encontrou-se registros de 223 amostras registradas de Parkia pendula. Destas mesmas, 114 pertencem ao grande Herbário IAN, (85) estão presente dentro do speciesLink e (24) no atual Museu Paraense Emílio Goeldi. Parkia pendula é presente em pelo menos 25 municípios do Estado do Pará, sendo os que mais se apresentam com amostras: Mojú com 58 exemplares obtidos, Santarém (21), Paragominas (16), Belém (14) e Belterra (9). Os coletores que mais contribuíram foram Ferreira, A.M. [18 amostras], Barbosa, M. [14] soller j. [13]. A espécie possui imensa distribuição dentro Estado do Pará, estando presente em mais de 29 municípios. Para as áreas em que não foi encontrado registro espera-se contribuir para o direcionamento de novas descobertas e registros botânicos.[4]
O fruto de Parkia pendula é lignificado (Que se tornou lenhoso; lenhificado), de aspecto duro e resistente, possui coloração escura quando maduro, glabro, sendo do tipo legume, de consistência e aspeto seco, polispérmico e deiscente naqueles pontos de junção das bordas transversais do
carpelo,o mesmo cujo exterior se apresenta acobertado por uma substância relativa de consistência super pegajosa,
conhecida popularmente ou de nome vulgar como visgo, característica de qual, muito provavelmente deriva, o nome popular
“visgueiro”. No momento da colheita da cultura, essa substância dificulta muito a extração de sementes, por uní-
las com seu visgo firmemente ao fruto. Além do mais, quando as sementes são hidratadas, elas apresentam uma camada muito gelatinosa
em toda a sua superfície apresentada do fruto.
A caída dos frutos ocorre longitudinalmente, com abertura nas suturas mais frágeis das partes ventral e dorsal,
causando a sua separação das valvas sendo que se mantém unidas na base. Estes, por ocasião da colheita da seguinte cultura, apresentam,
em média, 16,0 cm de comprimento, 20,9 mm de largura e 4,2 mm de espessura. Sua distribuição de
frequência onde essas medidas revela uma variada mas pequena assimetria negativa sendo apenas para a primeira variável e pequeno mas notável deslocamento da cauda do fruto da curva para a direita. Há um número estando médio de vinte sementes dentro de cada fruto, com variação dos valores entre dez (10) a vinte e seis (26) sementes e o deslocamento da cauda da curva para a esquerda. assumindo distribuição assimétrica sendo ela negativa.
Revelando que o seu seguinte lote estudado notamos que há um predomínio de forma natural de sementes maior que a maioria da média obtida nos nossos estudos. A caracterização morfológica destas sementes em ambito virgem foi feita com base em Córner (1976) e Damião Filho (1993). Para tal experimento, exatas 25 sementes foram imersas em água destilada por exatas 24 horas com o intuito de possibilitar os cortes transversais Caracterização morfométrica destes frutos e sementes com efeito da temperatura na germinação .
longitudinal e transversal, os quais foram feitos com lâmina de barbear estereis, e as estruturas internas foram
observadas em um estéreo-microscópio óptico. Estas foram analisadas com as seguintes características de sementes:
formato, coloração,localização do hilo, e da micrópila, presença e om tipo de material de reserva, tipo de embrião não variavel,
sua localização e tipo de germinação.[5]
Sua madeira possui características físicas, materiais e mecânicas totalmente favoráveis para uso comercial, promovendo grande índice de exploração da espécie, o que ocorrem em diminuição consideravelmente os exemplares de sua especie em sua área de ocorrência natural.
sua utilização é amplamente valorizada usada no meio construção civil, embarcações navais, móveis maciços e compostos, artigos domésticos e decorativos, taboados, caixotaria, lâminas para compensados e canoas. sua utilização pode ser empregada com sucesso no paisagismo mesmo para arborização de praças públicas, parques e principalmente para plantio e recuperação em áreas degradadas e de preservação em área permanente, devido ao seu rápido crescimento em ambientes abertos e ensolarados. O único inconveniente desta especie está na introdução dessa espécie para ornamentação é o fedor que as flores exalam em sua abertura e a resina que extraída dos frutos.
Atualmente, é importante que informações sobre as principais condições de temperaturas adequadas para a conduções de teste de germinação sempre estejam também disponíveis para um maior número de espécies nativas e florestais, visando o aumento da demanda de sua comercialização. Este estudo teve como objetivo avaliar a germinação de sementes de Parkia pendula em diferentes temperaturas.
Fabaceae (Leguminosae) Subfamília Mimosoideae.
Parkia pendula (Willd.) Benth. ex Walp.
Sinonímia botânica geral:
Inga pendula Willdenow; Mimosa pendula (Willdenow) Poiret.
Nomes vulgares:
angelim-rajado, angelim-vermelho, visgueiro
Nomes Populares ao redor do mundo:
Costa Rica; ardillo, Guiana; ipanai, Guiana Francesa kouatakaman, Bolívia;toco colorado, Colômbia; rayo, Peru; pashoco colorado, Suriname; kwatta kama e ipano, Venezuela; zarccillo.
DESCRIÇÃO DA ESPÉCIE
Árvore perenifólia, monoica secundária inicial. Sua altura atinge até 55 m e seu diâmetro até 300 cm.
Folhas: são de tamanho grande medindo até 30 cm de comprimento, folíolos com cerca de 4 a 6 centimetros de comprimento.
Flores: dispostas em capítulos globulares pendurados, com pedúnculo de 1.60 metros de comprimento.
Fruto: são planos, Glabros e ondulados, medindo cerca de 35 centimetrosm de comprimento.
Floração: Agosto e Setembro.
Frutificação: Janeiro/Março.
Sistema sexual: monoica.
Sistema reprodutivo: alógama (SANTOS; MANUÉS,1998).
outros nomes vulgares: Outros nomes populares: andirá, boloteiro, faveira, faveira - bolota, pão - de - arara, arara - tucupi, visgueiro, boloteria, rabo - de - arara, jupuuba, fava - bolota, faveira - de - chorão, visgueira, joerana, joeirana, arara - petiu, faveirão, joarana, juerana, jupiuba, jupuuba, macaqueiro, mafua, muira - rema, muirareina, paricá, pau - de -arara, procaxi, sabiu, pau - de - sândalo.
Polinização: morcegos Phyllostmus discolor e P. hastatus [6]
Parkia é um género botânico pertencente à família Fabaceae. Também conhecida como Alfarroba Africana.
Parkia là một chi thực vật có hoa trong họ Đậu.[1]
Parkia là một chi thực vật có hoa trong họ Đậu.
Parkia R.Br., 1826
СинонимыПаркия (лат. Parkia) — род цветковых растений семейства Бобовые (Fabaceae).
Род назван Робертом Броуном в честь шотландского исследователя Африки М. Парка.
Представители рода произрастают в тропиках, несколько видов в Африке, около 10 в Азии, более двадцати в регионе Неотропика. По современным данным род составляет около 40 видов[3].
파르키아속(Parkia屬)은 콩과의 속이다. 1995년에 31종이 알려져 있었으며,[1] 이후에 4종이 더 발견되었다.[2] 열대 지역에 널리 분포하는데, 아시아에 10종, 아프리카에 4종, 신열대구에 20여 종이 분포한다. 신열대구 종은 1986년에 정리되었다.[3]