nimet breadcrumb-navigoinnissa
Xəndəkotu (lat. Symphytum) — sümürgənkimilər fəsiləsindən bitki cinsi.
Çoxillik hündür otdur. Tamkənarlı yarpaqları növbəli düzülür. Qırmızı-bənövşəyi, göy, çəhrayı, sarı, ağ və s. çiçəkləri qıvrım çiçək qrupunda yerləşir. Ləçəkləri boruvarıdır. Meyvəsi toxumçadır. Avropa, Çənubi Asiya və Şimali Afrikada 25-dək, Azərbaycanda 3 növü məlumdur. Rütubətli yerlərdə bitir. Dərman xəndəkotunun (Symphytum officinalis) kök və kökümsovunda alkaloid və aşı maddəsi var. Tibdə və baytarlıqda iltihaba qarşı və qankəsən dərman kimi istifadə edilir. Azərbaycanda bitən bərk xəndəkotu (Symphytum asperum) donuz və adadovşanları üçün yemdir. Hər 2 növ yaxşı balverən, həmçinin boyaq bitkisidir. Yoğunkök xəndəkotu yeyilir. Qafqaz xəndəkotu, iriçiçək xəndəkotu və s. dekorativ bitki kimi becərilir.
İkiləpəlilər ilə əlaqədar bu məqalə qaralama halındadır. Məqaləni redaktə edərək Vikipediyanı zənginləşdirin. Xəndəkotu (lat. Symphytum) — sümürgənkimilər fəsiləsindən bitki cinsi.
Çoxillik hündür otdur. Tamkənarlı yarpaqları növbəli düzülür. Qırmızı-bənövşəyi, göy, çəhrayı, sarı, ağ və s. çiçəkləri qıvrım çiçək qrupunda yerləşir. Ləçəkləri boruvarıdır. Meyvəsi toxumçadır. Avropa, Çənubi Asiya və Şimali Afrikada 25-dək, Azərbaycanda 3 növü məlumdur. Rütubətli yerlərdə bitir. Dərman xəndəkotunun (Symphytum officinalis) kök və kökümsovunda alkaloid və aşı maddəsi var. Tibdə və baytarlıqda iltihaba qarşı və qankəsən dərman kimi istifadə edilir. Azərbaycanda bitən bərk xəndəkotu (Symphytum asperum) donuz və adadovşanları üçün yemdir. Hər 2 növ yaxşı balverən, həmçinin boyaq bitkisidir. Yoğunkök xəndəkotu yeyilir. Qafqaz xəndəkotu, iriçiçək xəndəkotu və s. dekorativ bitki kimi becərilir.
La consolda, nualós o símfit[1] és qualsevol planta del gènere Symphytum, que conformen un grup de plantes amb flor inclòs a la família Boraginaceae. És un gènere originari d'Europa que inclou set espècies i un híbrid. Les plantes d'aquest gènere es coneixen amb els noms comuns de consolda o nualós. Són plantes silvestres o cultivades amb ús medicinal i utilitzades com a fertilitzants en agricultura biològica.[2] La consolda major (Symphytum officinale L.), planta herbàcia i perenne amb una gran arrel napiforme, és l'espècie més coneguda. Les fulles són amples i piloses i les flors acampanades de colors variables entre el blanc i el rosat. El fruit és un aqueni.
La consolda, nualós o símfit és qualsevol planta del gènere Symphytum, que conformen un grup de plantes amb flor inclòs a la família Boraginaceae. És un gènere originari d'Europa que inclou set espècies i un híbrid. Les plantes d'aquest gènere es coneixen amb els noms comuns de consolda o nualós. Són plantes silvestres o cultivades amb ús medicinal i utilitzades com a fertilitzants en agricultura biològica. La consolda major (Symphytum officinale L.), planta herbàcia i perenne amb una gran arrel napiforme, és l'espècie més coneguda. Les fulles són amples i piloses i les flors acampanades de colors variables entre el blanc i el rosat. El fruit és un aqueni.
Kostival (Symphytum) je rod štětinatých nebo drsně chlupatých bylin z čeledi brutnákovitých které obvykle rostou na polostinných a vlhkých místech s výživnou půdou. Některé jeho druhy, např. kostival lékařský, jsou tradičně považovány za léčivé rostliny.
Druhy rodu kostival pocházejí z euroasijské oblasti, za hlavní místa jejich původu jsou považovány hornaté oblasti okolo východní částí Černého moře, hlavně Malá Asie a Kavkaz; tam roste nejvíce druhů které jsou v mnoha případech endemické. Odtud se rod rozšířil na západ téměř do celé Evropy a směrem na východ postupoval na jih Sibiře, do Střední Asie, pevninské Číny i na ostrov Tchaj-wan. Kostival se dále druhotně dostal do Afriky a Severní Ameriky kde se dobře uchytil a místy se pěstuje se jako krmivo pro dobytek.
Osídlil různé biotopy, na teplých nížinných územích preferuje především stinná stanoviště, roste ve vlhkých údolích, na neosluněných místech okolo vodních toků, v křovinách nebo v jehličnatých lesích. Ve výše položených oblastech také volí místa s vlhkou půdou, ale již se méně vyhýbá slunečnímu svitu. Dokáže se přizpůsobit i ruderálním stanovištím s dostatkem živin, jako jsou vlhké skládky a rumiště, zanedbaná okolí lidských sídel nebo okraje polí, příkopů a cest.[1][2]
Vytrvalé nebo vzácně i jednoleté rostliny s jednoduchými nebo větvenými lodyhami které jsou hustě porostlé krátkými nebo dlouhými, měkkými či pevnými pichlavými chlupy. Lodyhy vyrůstají z jednoduchého nebo rozvětveného, svislého či plazivého oddenku jenž bývá hrubý, masitý a může mít i hlíznaté zduřeniny. Podlouhlé, kopinaté až vejčité lodyžní listy, s řapíky nebo přisedlé, jsou nejčastěji celokrajné a na bázi srdčité či uťaté. Spodní listy vyrůstají střídavě, horní vstřícně a všechny jsou drsně chlupaté.
Stopkaté, oboupohlavné květy s krátkými listeny vyrůstají v hustých květenstvích. Jsou to převislé jednoduché nebo dvojité vijany, bývají vrcholové nebo rostou na bočních větvích. Trvalý kalich má zvonkovitý nebo trubkovitý tvar a je hluboce dělený do pěti čárkovitých cípů jež se po odkvětu zvětšují. Koruna je také zvonkovitá nebo trubkovitá a má pět krátkých zubů, zbarvena bývá bíle, žlutě, fialově nebo modře; v ústí trubky vyrůstá pět trojúhelníkovitých šupinek. V korunní trubce je pět částečně přirostlých tyčinek s podlouhlými prašníky které někdy z koruny vyčnívají. Ze středu hluboce členěného, čtyřdílného semeníku vyrůstá nitkovitá čnělka s nepatrnou hlavičkovitou bliznou. Květy nejčastěji vykvétají v pozdním jaře a časném létě, jejich opylení zajišťuje hmyz.
Plodem jsou čtyři tvrdky konkávně přirostlé na plochém květním lůžku. Jsou šikmo vejčité, někdy zakřivené, obvykle s jednou ostrou hranou. Na povrchu jsou vrásčité, bradavčité nebo hladké, na bázi mívají ozubený límcovitý val a na opačné straně malou šupinu. Obsahují kulovitá semena. Rostliny tohoto rodu se mohou rozmnožovat jak rozrůstáním oddenků, tak i rozšiřováním semen.[1][2][3][4]
Taxonomie rodu ještě zdaleka není dokončena, za posledních 80 let se zvýšil počet poznaných druhů z 15 na 40.
V přírodě České republice se lze setkat s těmito čtyřmi druhy:
a s kříženci:
V Evropě se dále vyskytují ještě tyto druhy:
Rostliny rodu kostival jsou bohaté na mnohé alkaloidy a puriny, jako např. echimidin, symphytin, uplandicin a symhytocynoglossin nebo allantoin, obsahují také velké procento polysacharidů, silic, slizu nebo tříslovin. Mnohé druhy se proto i v současnosti využívají ve farmacii a homeopatii. Kořeny některých druhů také sloužívaly k přípravě červených barviv.
Obrázky, zvuky či videa k tématu kostival ve Wikimedia Commons
Kostival (Symphytum) je rod štětinatých nebo drsně chlupatých bylin z čeledi brutnákovitých které obvykle rostou na polostinných a vlhkých místech s výživnou půdou. Některé jeho druhy, např. kostival lékařský, jsou tradičně považovány za léčivé rostliny.
Kulsukker er en slægt, som er udbredt i et område fra Centralasien og Iran over Kaukasus og Lilleasien til Europa, men med tyngdepunktet i Lilleasien. Det er stift behårede stauder med en opret vækst. Bladene er store og mere eller mindre stilkede. Blomsterne sidder samlet i tætte, sidestillede svikler, og de er nikkende og rørformede til klokkeformede. Frugterne er delfrugter.
Beinwell (Symphytum), früher (und auch heute in der deutschsprachigen Schweiz) auch Wallwurz (in Bezug auf das Zuheilen [„Wallen“] von Knochenbrüchen und Wunden, insbesondere für die Beinwell-Art Symphytum officinale) oder Beinwurz genannt, ist eine Pflanzengattung, die zur Familie der Raublattgewächse (Boraginaceae) gehört. Die 20 bis 40 Arten sind in Europa, Nordafrika und in West- sowie zentralen Zentralasien weitverbreitet.
Symphytum-Arten sind ausdauernde krautige Pflanzen. Die Wurzeln sind verdickt. Die oberirdischen Pflanzenteile sind rau oder borstig behaart.
Die wechselständigen Laubblätter sind einfach. Die Grundblätter sind gestielt und die Stängelblätter sind sitzend bis (bei vielen Arten) am Stängel herablaufend. Es sind keine Nebenblätter vorhanden.
Als typischer Blütenstand wird ein endständiger Doppelwickel gebildet. Es sind keine Deckblätter vorhanden.
Die zwittrigen Blüten sind radiärsymmetrisch und fünfzählig mit doppeltem Perianth. Die fünf Kelchblätter sind höchstens bis zur Mitte mit ungleichen Kelchzipfeln verwachsen und verlängern sich etwas bis zur Fruchtreife. Die fünf hell-purpurroten, weißen oder selten gelben Kronblätter sind meist glockenförmig, aber auch röhrig verwachsen. In der Kronröhre befinden sich fünf Anhängsel, sogenannte „Kronschuppen“, mit papillösen Drüsen. Die fünf Kronlappen sind dreieckig bis halbkreisförmig mit gezähnten Rändern, und die Spitze kann manchmal nach oben eingerollt sein. Es ist nur ein Kreis mit fünf Staubblättern vorhanden; sie sind mit der Kronröhre verwachsen und überragen die Krone nicht. Die zwei Fruchtblätter sind zu einem oberständigen Fruchtknoten verwachsen, der durch Einkerbungen in vier Klausen mit je einer Samenanlage geteilt ist. In der Einsenkung des vierteiligen Fruchtknotens mit konvexem Griffelpolster befindet sich der dünne Griffel, der in einer kopfigen Narbe endet und meist die Krone überragt.
Es werden Klausenfrüchte gebildet. Die vier Teilfrüchte sind eiförmig, manchmal etwas ungleichseitig, meist drüsig-warzig, netzartig-runzelig oder selten glatt. Die Samen besitzen Elaiosomen.
Der Gattungsname Symphytum wurde 1753 durch Carl von Linné in Species Plantarum erstveröffentlicht.[1] Typusart ist Symphytum officinale. Synonyme für Symphytum L. sind. Procopiana Gușul. orth. var., Procopiania Gusul.[2]
Die Gattung Symphytum gehört zur Tribus Boragineae in der Unterfamilie Boraginoideae innerhalb der Familie der Boraginaceae.
Je nach Autor gibt es in der Gattung Beinwell (Symphytum) 20 bis 40 Arten:[3][2]
Außerdem gibt es an Hybriden:
Die Beinwell-Arten wurden schon in alter Zeit als Heilkraut verwendet.[12] Der antike griechische Arzt Dioskurides etwa beschreibt das von ihm bereits so genannte Symphyton állo (σύμφυτον ἄλλο) ausführlich.[13] Ob allerdings die in der lateinischen Antike als alum Gallicum bekannte Heilpflanze dem Beinwell entspricht, ist unklar.[14] Jedenfalls leitet sich sowohl der altgriechische als auch der deutsche Name der Pflanze von ihrer Anwendung bei Knochenbrüchen und offenen Wunden ab. Auch bei Verletzungen von Bändern und Sehnen wurde den Pflanzen Heilwirkung zugeschrieben. Sowohl der heute anerkannte Gattungsname Symphytum als auch der in früheren Werken gebräuchliche Name Consolida bedeuten übersetzt „Zusammenwachsen“ (lat.: consolidare, gr.: symphýein).[15] Als Heilpflanze wird besonders der Echte Beinwell (Symphytum officinale) eingesetzt und auch in Kräutergärten angebaut. Äußerlich angewendet ist er wirksam bei Prellungen, Zerrungen und Verstauchungen, der Gebrauch unterliegt jedoch Beschränkungen.[16] Eingesetzt wird Beinwell bei sogenannten „stumpfen Traumen“ aufgrund seiner schmerzlindernden, entzündungshemmenden und abschwellenden Wirkung. Ein Vergleich mit oberflächlicher Anwendung von Diclofenac bei Gelenkverletzungen ergab einen mindestens gleichwertigen Wirkstärkeneffekt von Beinwellextrakt.[17] Die Heilwirkung auf die Haut ist auf den Inhaltsstoff Allantoin zurückzuführen, der heute auch in der Kosmetik zahlreiche Anwendungsgebiete gefunden hat. Allantoin bewirkt die Beschleunigung des Zellaufbaus und der Zellbildung,[18] was in der alten Heilkunde vor allem bei der Behandlung von Unterschenkelgeschwüren genutzt wurde.
Beinwell enthält wechselnde Mengen von Pyrrolizidinalkaloiden, die (in hoher Dosierung und als Einzelsubstanz) leberschädigend und krebsauslösend wirken. Die Kommission E hat daher für Deutschland den Gebrauch als Heilpflanze nur unter Einschränkungen zugelassen.[16] In Kanada und einigen Staaten der USA dürfen Beinwellprodukte zur inneren Anwendung nicht mehr vermarktet werden.[19]
Unkundige haben den hochgiftigen Fingerhut (Digitalis purpurea) schon mit Beinwell verwechselt.[20]
Allen Beinwellarten ist gemeinsam, dass sie sehr schnell wachsen und im Garten rasch lästig werden können.[21] Im Garten werden sie gerne als Mulchmaterial verwendet.[22][23] Beinwelljauche ist ein hervorragender organischer Stickstoff-Dünger (siehe auch Pflanzenjauche).
Die Eignung als Mulchmaterial kommt daher, dass Beinwell-Arten im Boden nach Nährstoffen „schürfen“, die in nährstoffarmen Böden für andere Pflanzen oft nicht verfügbar sind.
Beinwell (Symphytum), früher (und auch heute in der deutschsprachigen Schweiz) auch Wallwurz (in Bezug auf das Zuheilen [„Wallen“] von Knochenbrüchen und Wunden, insbesondere für die Beinwell-Art Symphytum officinale) oder Beinwurz genannt, ist eine Pflanzengattung, die zur Familie der Raublattgewächse (Boraginaceae) gehört. Die 20 bis 40 Arten sind in Europa, Nordafrika und in West- sowie zentralen Zentralasien weitverbreitet.
Skuorwoartel (Symphytum) is in skaai fan planten yn de famylje fan de rûchblêdigen (Boraginaceae). It skaai bestiet út oerbliuwende planten, meastal krûden, gjin strûken of beammen. De tsjelk is oant in kwart of hielendal ynsnien. De blêden binne langwerpich oant lansetfoarmich en ôfwikseljend pleatst.
De skuorwoartel wurdt ek wol wâlwoartel neamd. De plant groeit meast op wiete plakken.
Yn Fryslân en Nederlân komt allinnich de gewoane skuorwoartel (Symphytum officinale) foar.
In pear oare soarten:
In bekende hybride is de bastertskuorwoartel (Symphytum × uplandicum).
Neist de natuerlike soarten binne der foar yn'e tún in oantal kweekte fariëteiten:
Skuorwoartel (Symphytum) is in skaai fan planten yn de famylje fan de rûchblêdigen (Boraginaceae). It skaai bestiet út oerbliuwende planten, meastal krûden, gjin strûken of beammen. De tsjelk is oant in kwart of hielendal ynsnien. De blêden binne langwerpich oant lansetfoarmich en ôfwikseljend pleatst.
De skuorwoartel wurdt ek wol wâlwoartel neamd. De plant groeit meast op wiete plakken.
Yn Fryslân en Nederlân komt allinnich de gewoane skuorwoartel (Symphytum officinale) foar.
In pear oare soarten:
Rûge skuorwoartel (Symphytum asperum), in soarte út de Kaukasus dy't hjir en dêr yn Nederlân ynboargere is. Symphytum bulbosum Symphytum grandiflorum Symphytum orientale Symphytum tuberosumIn bekende hybride is de bastertskuorwoartel (Symphytum × uplandicum).
Neist de natuerlike soarten binne der foar yn'e tún in oantal kweekte fariëteiten:
Symphytum 'Azureum' Symphytum grandiflorum 'Goldsmith' Symphytum grandiflorum 'Wisley Blue'
Окопник (лат. Symphytum, L. 1753) – өсүмдүктөрдүн эндиктер тукумунун уруусу. Көп жылдык чөп. Сабагынын Узундугу 1,2 мге жетет, катуу түктүү, жалбырагы чоң, сабакта кезектeшип жайгашкан. Гүлү коңгуроо сымал, көгүш, кочкул күлгүн, ак түстө, топ гүлгө чогулган. Евразия, Түндүк Америкада 25тей түрү, КМШ өлкөлөрүндө 10 түрү негизинен нымдуу жерлерде жакшы өсөт. Көбүнчө аары жана сары аары аркылуу чаңдашат. Дары окопниктин тамырында алкалоид жана өңдөгүч заттар бар. Медицинада жана ветеринарияда колдонулат. Кавказда өсүүчү катуу окопник дары чөп жана тоют катары пайдаланылат.
Окопник (лат. Symphytum, L. 1753) – өсүмдүктөрдүн эндиктер тукумунун уруусу. Көп жылдык чөп. Сабагынын Узундугу 1,2 мге жетет, катуу түктүү, жалбырагы чоң, сабакта кезектeшип жайгашкан. Гүлү коңгуроо сымал, көгүш, кочкул күлгүн, ак түстө, топ гүлгө чогулган. Евразия, Түндүк Америкада 25тей түрү, КМШ өлкөлөрүндө 10 түрү негизинен нымдуу жерлерде жакшы өсөт. Көбүнчө аары жана сары аары аркылуу чаңдашат. Дары окопниктин тамырында алкалоид жана өңдөгүч заттар бар. Медицинада жана ветеринарияда колдонулат. Кавказда өсүүчү катуу окопник дары чөп жана тоют катары пайдаланылат.
სარო თაშნეშე უჩა ბედინერი, შაშურამი (ლათ. Symphytum) — მიარეწანიანი ოდიარე ჩანარეფიშ გვარი საროშობურეფიშ ფანიაშე. ჩანარს ღილე ჸვინთელი, იაიაშფერ-ლენი, ოშა-გოშათ ჩე პიოლეფი, კაკალამი გუმნაღელი უღუ.
ჩინებული რე საროშ 25-შახ გვარობა, ნამუეფიშ არანი იკათუანს ევროპას, ბჟადალ აზიას, ოორუე აფრიკას. საქორთუოს გოფაჩილი რე 5 გვარობა. სარო ჩანს ლამე, დაორებულ ვარ-და სქირე აბანეფს, წყარმალუშ წყარპიჯის, ტყაშ დო სუბალპურ ორტყაფუს, დო, მუჭთ ჟვერი — ოდიარუეფს, დოლოეფს დო ორტვინეფს, კანკალე რედერალურ აბანეფს.
საროშ კანაკლე გვარობა (ლათ. Symphytum peregrinum, Symphytum asperum) ორინჯიშ ოჩამური რე, კანკალე ოკათე მედიცინას ოსქილადე ჩანარო რე ჩინებული, სამანგ., (მელენიშ) ჯინჯეფი B2ვიტამინს იაკთუანს დო შონეფი უჯვეშაშ ბორჯიშე გჷმირინუანა მოტახილობაშ ოსქილადეთ. ლათ. Symphytum officinale-ს ჯინჯეფი დო ნაჯინჯურეფი ალკალოიდეფს დო მარჩქალე ნიფთიარობეფს იკათუანს.
სარო თაშნეშე უჩა ბედინერი, შაშურამი (ლათ. Symphytum) — მიარეწანიანი ოდიარე ჩანარეფიშ გვარი საროშობურეფიშ ფანიაშე. ჩანარს ღილე ჸვინთელი, იაიაშფერ-ლენი, ოშა-გოშათ ჩე პიოლეფი, კაკალამი გუმნაღელი უღუ.
ჩინებული რე საროშ 25-შახ გვარობა, ნამუეფიშ არანი იკათუანს ევროპას, ბჟადალ აზიას, ოორუე აფრიკას. საქორთუოს გოფაჩილი რე 5 გვარობა. სარო ჩანს ლამე, დაორებულ ვარ-და სქირე აბანეფს, წყარმალუშ წყარპიჯის, ტყაშ დო სუბალპურ ორტყაფუს, დო, მუჭთ ჟვერი — ოდიარუეფს, დოლოეფს დო ორტვინეფს, კანკალე რედერალურ აბანეფს.
საროშ კანაკლე გვარობა (ლათ. Symphytum peregrinum, Symphytum asperum) ორინჯიშ ოჩამური რე, კანკალე ოკათე მედიცინას ოსქილადე ჩანარო რე ჩინებული, სამანგ., (მელენიშ) ჯინჯეფი B2ვიტამინს იაკთუანს დო შონეფი უჯვეშაშ ბორჯიშე გჷმირინუანა მოტახილობაშ ოსქილადეთ. ლათ. Symphytum officinale-ს ჯინჯეფი დო ნაჯინჯურეფი ალკალოიდეფს დო მარჩქალე ნიფთიარობეფს იკათუანს.
Symphytum is a genus of flowering plants in the borage family, Boraginaceae, known by the common name comfrey (pronounced /ˈkʌmfri/). There are 59 recognized species.[1] Some species and hybrids, particularly S. officinale, Symphytum grandiflorum, and S. × uplandicum, are used in gardening and herbal medicine. They are not to be confused with Andersonglossum virginianum, known as wild comfrey, another member of the borage family.[2]
Species include:
The Russian comfrey 'Bocking 14' cultivar was developed during the 1950s by Lawrence D. Hills, the founder of the Henry Doubleday Research Association (the organic gardening organization itself named after Henry Doubleday, who first introduced Russian comfrey into Britain in the nineteenth century) following trials at Bocking, Essex.[4]
Bocking 14 is sterile, and therefore will not set seed (one of its advantages over other cultivars as it will not spread out of control); thus, it is propagated from root cuttings. The gardener can produce "offsets" from mature, strongly growing plants by driving a spade horizontally through the leaf clumps about 7 cm (2.8 in) below the soil surface. This removes the crown, which can then be split into pieces. The original plant will quickly recover, and each piece can be replanted with the growing points just below the soil surface, and will quickly grow into new plants. Offsets can also be purchased by mail order from specialist nurseries in order to initially build up a stock of plants.[5]
Folk medicine names for comfrey include knitbone, boneset, and the derivation of its Latin name Symphytum (from the Greek symphis, meaning growing together of bones, and phyton, a plant), referring to its ancient uses. Similarly, the common French name is consoude, meaning to weld together. The tradition in different cultures and languages suggest a common belief in its usefulness for mending bones.
Comfrey contains mixed phytochemicals in varying amounts, including allantoin, mucilage, saponins, tannins, pyrrolizidine alkaloids, and inulin, among others.[6] Pyrrolizidine alkaloids are responsible for comfrey's hepatotoxicity.[7]Liver toxicity is associated with consuming this plant or its extracts.[6] In modern herbalism, comfrey is most commonly used topically.[6][8][9]
In 2001, the United States Food and Drug Administration issued a ban of comfrey products marketed for internal use, and a warning label for those intended for external use.[10][11] Comfrey is particularly contraindicated during pregnancy and lactation, in infants, and in people with liver, kidney, or vascular diseases.[6][12]
{{cite web}}: CS1 maint: multiple names: authors list (link) Symphytum is a genus of flowering plants in the borage family, Boraginaceae, known by the common name comfrey (pronounced /ˈkʌmfri/). There are 59 recognized species. Some species and hybrids, particularly S. officinale, Symphytum grandiflorum, and S. × uplandicum, are used in gardening and herbal medicine. They are not to be confused with Andersonglossum virginianum, known as wild comfrey, another member of the borage family.
Symphytum (cuyo nombre vernáculo es consuelda)[2] es un género de plantas herbáceas importante de la familia Boraginaceae utilizada en aplicaciones medicinales y fertilizantes.
Es una planta herbácea perenne con raíz semejante al nabo con amplias hojas melenudas y flores blancas o rosadas acampanadas. Son nativas de Europa creciendo en lugares húmedos, se extiende por Gran Bretaña en zanjas de ríos y zonas cercanas.
El género fue descrito por Carlos Linneo y publicado en Species Plantarum 1: 136. 1753.[3] La especie tipo es: Symphytum officinale L.
Symphytum: nombre genérico que deriva del griego sympho o symphein = "crecer juntos", y phyton = "planta", el nombre symphytum fue utilizado por Dioscórides para la planta llamada consuelda que tenía fama de curar las heridas.[4]
Symphytum (cuyo nombre vernáculo es consuelda) es un género de plantas herbáceas importante de la familia Boraginaceae utilizada en aplicaciones medicinales y fertilizantes.
Varemerohi (Symphytum L.) on taimede perekond kareleheliste sugukonnast.
Zolda-belarra (Symphytum) Boraginaceae familiaren genero baten izen arrunta da. Belar-landare iletsua da.[1]
Artikulu hau biologiari buruzko zirriborroa da. Wikipedia lagun dezakezu edukia osatuz. Zolda-belarra (Symphytum) Boraginaceae familiaren genero baten izen arrunta da. Belar-landare iletsua da.
Raunioyrtit (Symphytum) on lemmikkikasveihin kuuluva kasvisuku, jossa on 25–35 lajia. Raunioyrtit ovat monivuotisia ruohokasveja, jotka kasvavat monenlaisilla kasvupaikoilla. Niitä esiintyy Euroopassa, Pohjois-Afrikassa ja Länsi-Aasiassa. Jotkin lajit voivat olla haitallisesti leviäviä.[1] Useita raunioyrttejä käytetään koristekasveina perennana.[2]
Risteymiä:
Tarharaunioyrtti.
Kaukasianraunioyrtti.
Peittoraunioyrtti.
Rohtoraunioyrtti.
Keltaraunioyrtti.
Raunioyrtit (Symphytum) on lemmikkikasveihin kuuluva kasvisuku, jossa on 25–35 lajia. Raunioyrtit ovat monivuotisia ruohokasveja, jotka kasvavat monenlaisilla kasvupaikoilla. Niitä esiintyy Euroopassa, Pohjois-Afrikassa ja Länsi-Aasiassa. Jotkin lajit voivat olla haitallisesti leviäviä. Useita raunioyrttejä käytetään koristekasveina perennana.
Symphytum
Les Consoudes (genre Symphytum) sont des plantes herbacées vivaces appartenant à la famille des boraginacées (bourrache, myosotis). Formant d'importantes colonies qui affectionnent principalement les lieux humides[pas clair], elles sont natives de l'Europe ou de l'ouest de l'Asie (Arménie,Turquie, Hongrie, Caucase, Géorgie, Iran).
Le nom de la famille boraginaceae vient de la bourrache, qui est l'espèce de référence de la famille.
Le genre Symphytum est issu du grec Symphyse qui se traduit par union, cohésion. Symphytum peut ainsi se traduire par cicatrisant lorsqu'il est utilisé en rapport à une blessure[2].
Le nom vernaculaire vient du bas latin Consolida (issu de consolido, « consolider », par allusion aux vertus médicinales de la plante, longtemps utilisée pour accélérer la consolidation des fractures)[3], qui au fil du temps s'est transformé en Consoude[4].
Le terme peut désigner aussi d'autres plantes en dehors du genre Symphytum.
Connues depuis l'antiquité comme plantes médicinales, les consoudes ont été propagées le long des grandes routes européennes par les pèlerins et les gens du voyage. En vogue au XIXe siècle en Angleterre, elles ont connu un engouement depuis les années 1960 aux États-Unis et ailleurs pour leur intérêt thérapeutique et pour le jardin. Enfin, les horticulteurs ont développé des variétés ornementales dans le but d'obtenir des effets de massifs intéressants. On peut donc rencontrer les consoudes dans la nature, mais aussi dans les jardins, près des habitations, échappées des cultures ou au bord des chemins.
Les feuilles alternes sont épaisses, granuleuses et rudes au toucher en raison de la présence de poils rudes, soutenues par un solide pétiole. Ovales-lancéolées, elles sont effilées et aiguës au sommet[5].
Les racines généralement charnues sont, suivant l'âge, brunes à noires à l'extérieur et blanches à l'intérieur. Certaines variétés possèdent des racines dont la taille peut atteindre 180 cm.
Au milieu de la touffe de feuilles émergent des tiges florifères garnies de clochettes de couleur variable suivant les variétés (violet pâle, blanc ou plus rarement jaune). Les tiges rameuses dès la base sont hérissée de trichomes et sont souvent ailées (les ailes des pétioles se prolongeant le long de la tige)[5].
Les fleurs sont groupées en cyme scorpioïde au sommet des rameaux. La corolle en tube élargi en cloche à son extrémité, est formée par 5 pétales soudés ensemble. Les sépales et les étamines sont également au nombre de 5. L'ovaire supère, constitué de deux carpelles donnant quatre loges uniovulées, se transforme en fruit sec indéhiscent, de type akène, consistant en quatre nucules qui se séparent tardivement[5].
Les boutons floraux enroulés en spirale se déroulent et changent souvent de couleur au fur et à mesure de leur épanouissement, à l'usage des insectes pollinisateurs. De même, l'extrémité de la corolle est davantage colorée, comme pour indiquer l'entrée. Les fleurs sont en effet très mellifères, bien que tous les insectes ne soient pas capables de la polliniser. Ils doivent forcer un double fond dans la corolle avant de pouvoir atteindre le nectar. Il n'est pas rare de voir les bourdons grignoter la paroi par l'extérieur avec leurs mandibules, offrant ainsi le passage à d'autres insectes attirés par le puissant parfum d'eux seuls perceptible… Ceci explique que parfois les graines (nucules) ne soient pas très nombreuses. Les graines n'apparaissent que rarement sur les variétés hybrides (stérilité ou difficulté de pollinisation ?)
Le genre Symphytum a été décrit en 1753 par le naturaliste suédois Carl von Linné (1707-1778). L'espèce type étant Symphytum officinale L. (1753), autrement dit la Consoude officinale, ou Grande consoude. Dans la classification phylogénétique APG III (2009), de même que dans la classification classique de Cronquist (1981), le genre Symphytum est assigné à la famille des Boraginaceae.
Les classifications sont susceptibles de se modifier au fur et à mesure des investigations scientifiques modernes. Par ailleurs, la variété des consoudes et des nombreuses hybridations possibles rallongent régulièrement la liste des variétés créées par les obtenteurs horticoles.
Selon GRIN (20 avril 2017)[6] :
Selon The Plant List (20 avril 2017)[7] :
Selon Tropicos (20 avril 2017)[8] (Attention liste brute contenant possiblement des synonymes) :
La distinction des variétés a été historiquement confuse, et cette confusion se poursuit toujours. Des variances de couleur (entre autres) sont observées pour la consoude officinale et par conséquent les consoudes de Russie hybrides. Les feuilles sans pétioles se prolongent parfois sur la tige sous forme d'ailes, ce qui est un des caractères permettant une différenciation.
La couleur de la corolle n'est pas forcément déterminante de la variété, mais plutôt sa forme ou sa taille, qui varie très légèrement. La Consoude de Russie hybride a une corolle plus longue que la consoude officinale. L'ouverture de la corolle est plus étroite pour l'officinale ainsi que l'hybride, ce qui n'est pas le cas de certaines autres variétés. La plupart du temps, on risque de trouver soit l'une ou l'autre de ces deux variétés. Le plus simple pour les distinguer est de regarder les ovaires des fleurs fanées. S'ils sont desséchés, ils sont sans doute stériles, et donc la variété est probablement hybride. S'ils sont pleins de nucules, on a affaire à une variété botanique fertile comme la consoude officinale.
On compte de nombreuses espèces et variétés de consoudes. Parmi les nombreuses variétés, certaines sont adaptées aux régions froides (Baltique) et d'autres aux climats équatoriaux. Plusieurs variétés ont été cultivées par des milliers d'exploitations à des fins fourragères :
Seules les consoudes officinale, tubéreuse et bulbeuse sont indigènes en France, les autres sont subspontanées (échappées des cultures).
Les consoudes hybrides sont soit spontanées lorsque les parents croissent dans le voisinage, soit artificielles. Les consoudes hybrides sont le plus souvent dispersées par les cultures (subspontanées). Par ailleurs, les consoudes ont été plantées le long des chemins de pèlerinage pour qu'elles soient disponibles partout pour un usage médicinal.
La consoude officinale a donné des cultivars ornementaux : S. o. aureum et argenteum au feuillage panaché jaune ou blanc. S. o. coccineum (bleu), purpureum (pourpre). S. o. Empire (pourpre violacé) qui est stérile pourrait être un hybride… Aureo-variegatum est un cultivar au feuillage panaché de jaune de la consoude hérissée.
D'autres variétés sont connues sous le nom de :
et pour donner un vertige supplémentaire : S. echinatum, S. micum, S. gussonei, S. hajastanum, S. icaricum, S. insulare, S. carpatinensis S. kurdicum, S. longipetiolatum, S. longisetum, S. mediterraneum, S. naxicola S. nodosum, S. ottomanum, S. palaestinum, S. pseudobulbosum, S. savvalense S. sepulcrale, S. sylvaticum, S. zeyheri, S. bohemicum F. W. Schmidt 1794, S. uliginosum Kern., S. foliosum Rehm., S. leonhardtianum Pugsley, S. ×polonicum Bocki, S. × var. glabrescens Nickl., S. tanaicense Stev., S. × ullepitschii Wettst. La détermination exacte est comme de coutume une affaire de spécialiste.
L'histoire de la consoude est, on le voit, très liée à l'Angleterre et rien d'étonnant que sa popularité lui ait fait gagner ses lettres de noblesse dans ce pays. À partir de 1955, la H.D.R.A.(Henry Doubleday Research Association), en la personne de Lawrence D. Hills, a procédé à des études comparatives dans sa station anglaise de Bocking, Braintree Essex. Cette station a étudié les différentes souches et a notamment sélectionné un hybride no 14 particulièrement intéressant pour le jardin et un hybride no 4 idéal pour l'usage fourrager. Cette association jouit d'une notoriété mondiale et la culture biologique a trouvé son synonyme anglais de « comfrey gardening ». Elle continue entre autres son programme de vulgarisation de la consoude à Ryton on Dunsmore, COVENTRY CV8 3LG. Elle doit son nom à l'introducteur de la Consoude de Russie en Angleterre. Cultivars horticoles: S.x U. Variegatum (panaché) ; S.x U.Jenny Swales…
Très utilisée en permaculture, avec ses profondes racines, la consoude ramène du sous-sol de nombreux oligo-éléments et minéraux. C'est pour cette raison qu'on plante souvent des consoudes autour des arbres fruitiers. En effet, les deux plantes ne se font pas concurrence puisque leurs racines sont situées à différents niveaux de profondeur. C'est surtout pour la potasse que l'effet-consoude est le plus efficace (ce qui en fait un excellent engrais pour pomme de terre et tomate). Le tableau ci-dessous en révèle la richesse, d'autant plus qu'il existe peu d'engrais organiques potassiques. La sélection « Bocking 14 » est la plus douée à cet égard, car elle en fixe deux fois plus que la consoude officinale. C'est pour cette raison que la saveur des feuilles est amère et donc déconseillée pour l'alimentation de bestiaux et l'usage humain. Le rapport carbone/azote de la consoude fanée est de 9,8, soit celui d'un compost très mûr. C'est pour cette raison que Hills[9] l'a nommée « instant-compost » : elle est utilisable en l'état (fanée) par le jardinier parce qu'elle ne provoque pas de faim d'azote.
Le purin de consoude se fabrique en laissant macérer 1 kg de consoude dans un récipient non métallique contenant 10 litres d'eau de pluie. Il sera utilisé dilué à 10 %. Une autre méthode de fabrication est possible sans adjonction d'eau[10].
Ce purin contient du calcium, du fer, du magnésium, du cuivre, du potassium, du bore, du manganèse, et du zinc.
Riche en calcium, potassium, phosphore (pour plus d'informations, voir Consoude officinale), fer et silice, la consoude est très utile en traitement d’appoint par cataplasme pour faciliter la cicatrisation de plaies ou de fractures.
La consoude est une plante assez facile à multiplier. On procède généralement par semis au printemps, par division des touffes devenues importantes avec l'âge, ou par bouture de racines en hiver. Il est conseillé de ne prélever qu'un tiers environ des racines afin que la plante mère puisse reprendre sans difficultés. Mis à l'abri les premiers temps, sous un châssis par exemple, ces jeunes plants, par une exposition progressive à un climat normal, permettront au jardinier amateur d'obtenir un nombre important de rejetons.
Les jardiniers s’intéressent à la culture de la consoude, en plus de ses qualités ornementales, dans le but d’en récolter les feuilles plus tard, et d’en faire du purin de consoude. La sélection bocking 14 est recommandée dans ce cas. Non seulement, parce qu’elle est la plus riche en éléments fertilisants, mais aussi parce qu’elle est stérile, et donc n’est pas envahissante pour le jardin. Cette variété de consoude ne se multiplie que par bouture.
La culture de la consoude est facile. Une fois le terrain bien préparé, il faut planter les boutures de consoude à 5 à 7 cm de profondeur, puis à 60 cm dans le rang et 60 cm entre les rangs[11]. Il n’y a pas de soin particulier à apporter quant au suivi de sa plantation.
Symphytum
Les Consoudes (genre Symphytum) sont des plantes herbacées vivaces appartenant à la famille des boraginacées (bourrache, myosotis). Formant d'importantes colonies qui affectionnent principalement les lieux humides[pas clair], elles sont natives de l'Europe ou de l'ouest de l'Asie (Arménie,Turquie, Hongrie, Caucase, Géorgie, Iran).
Planda colgach ilbhliantúil, dúchasach don Eoraip agus réigiún na Meánmhara. Na duilleoga suas le 30 cm ar fhad, tanaí ubhchruthach garbh, gais ar na cinn uachtaracha a chumann eití ar an bpríomhghas. An bláthra cornaithe. Na bláthanna cromtha, feadánach nó tonnadóirchruthach, bán, buí nó bándearg nuair a bhíonn ina mbachlóga, agus gorm nuair a bhíonn oscailte.
Gavez (lat. Symphytum) je rod trajnica iz porodice boražinovki. Postoji tridesetak vrsta[1], od kojih u Hrvatskoj rastu gomoljasti gavez (S. bulbosum), čvorasti ili žuti gavez (S. tuberosum) i veliki ili ljubičasti gavez (S. officinale).
Gavez (lat. Symphytum) je rod trajnica iz porodice boražinovki. Postoji tridesetak vrsta, od kojih u Hrvatskoj rastu gomoljasti gavez (S. bulbosum), čvorasti ili žuti gavez (S. tuberosum) i veliki ili ljubičasti gavez (S. officinale).
Kosćadło[1][2] (Symphytum) je ród ze swójby wódrakowych rostlinow (Boraginaceae).
Wobsahuje sćěhowace družiny:
Kosćadło (Symphytum) je ród ze swójby wódrakowych rostlinow (Boraginaceae).
Symphytum L. è un genere di piante della famiglia delle Boraginacee.[1]
Comprende specie distribuite in Europa e Asia occidentale, di cui alcune vengono coltivate come piante ornamentali.
Piante perenni, generalmente ispide.
I fiori, portati in piccole cime terminali senza brattee, hanno calici divisi fino a 1/4 o fin quasi alla base, accrescenti.
La corolla può avere colorazioni diverse, (violetto, rosa cangiante al blu, giallo pallido, bianca) con tubo cilindrico, lembo tubuloso campanulato e lobi, da triangolari a semicircolari, molto più corti che il resto della corolla stessa; la fauce è guarnita con 5 lunghe scaglie, di solito con papille marginali. Gli stami sono inclusi, inseriti a circa la metà del tubo, con i filamenti lunghi non più di una volta e mezza le antere.
Gli stili sono eserti, lo stimma è piccolissimo e intero.
Le nucule ovoidi, erette, qualche volta curve, di solito sono verrucose e spesso rugose, concave alla base e con uno spesso anello a guisa di collare.
Il genere comprende 27 specie.[1]
Secondo il Pignatti, sul territorio italiano se ne rinvengono 5 specie:[2]
Symphytum L. è un genere di piante della famiglia delle Boraginacee.
Comprende specie distribuite in Europa e Asia occidentale, di cui alcune vengono coltivate come piante ornamentali.
Taukė (lot. Symphytum, angl. Comfrey, vok. Beinwell) – agurklinių (Boraginaceae) šeimos augalų gentis, kuriai priklauso daugiamečiai, šiurkščiai plaukuoti žoliniai augalai. Jų šaknys storos ir šakotos, o lapai stambūs. Žiedai sutelkti šakų viršūnėse.
Gentyje yra apie 25-35 rūšys. Lietuvoje auga viena rūšis:
Taukės, augančios ganyklose, gali būti gyvulių kritimo priežastimi dėl jose esančių nuodingų pirolizidino alkaloidų. Tokie nuodingieji alkaloidai visų pirma yra kepenų nuodai. Todėl taukės net ir gydomaisiais tikslais negalima naudoti dideliais kiekiais, ją vartoti draudžiama nėščioms bei žindančioms moterims.
Smeerwortel (Symphytum) is een geslacht van planten in de ruwbladigenfamilie (Boraginaceae). Het geslacht bevat overblijvende planten, meestal kruiden, geen struiken of bomen. De kelk is tot een kwart of geheel ingesneden. De bladeren zijn langwerpig tot lancetvormig en verspreid geplaatst.
In Nederland en België komt alleen de gewone smeerwortel (Symphytum officinale) voor, maar de ruwe smeerwortel (Symphytum asperum), een soort uit de Kaukasus, is hier en daar in Nederland ingeburgerd. Ook de kruising tussen deze beide Symphytum × uplandicum is soms te vinden. Daarnaast is er ook nog de knolsmeerwortel (Symphytum tuberosum).
Naast de natuurlijke soorten zijn er voor de tuin een aantal gekweekte cultivars, zoals:
Oraal gebruik wordt ten zeerste afgeraden. Het is ook gevaarlijk voor de gezondheid om er thee van te trekken.[1]
... · Alkanna · Amsinckia · Anchusa (Ossentong) · Asperugo · Borago · Brunnera · Cordia · Cynoglossum (Hondstong) · Echium · Heliotropium (Heliotroop) · Lappula · Lithospermum (Parelzaad) · Myosotidium · Myosotis (Vergeet-mij-nietje) · Nonea · Omphalodes · Pentaglottis · Phacelia · Pulmonaria (Longkruid) · Symphytum (Smeerwortel) · ...
Smeerwortel (Symphytum) is een geslacht van planten in de ruwbladigenfamilie (Boraginaceae). Het geslacht bevat overblijvende planten, meestal kruiden, geen struiken of bomen. De kelk is tot een kwart of geheel ingesneden. De bladeren zijn langwerpig tot lancetvormig en verspreid geplaatst.
In Nederland en België komt alleen de gewone smeerwortel (Symphytum officinale) voor, maar de ruwe smeerwortel (Symphytum asperum), een soort uit de Kaukasus, is hier en daar in Nederland ingeburgerd. Ook de kruising tussen deze beide Symphytum × uplandicum is soms te vinden. Daarnaast is er ook nog de knolsmeerwortel (Symphytum tuberosum).
Naast de natuurlijke soorten zijn er voor de tuin een aantal gekweekte cultivars, zoals:
Symphytum ‘Azureum’ Symphytum grandiflorum ‘Goldsmith’ Symphytum grandiflorum ‘Wisley Blue’Oraal gebruik wordt ten zeerste afgeraden. Het is ook gevaarlijk voor de gezondheid om er thee van te trekken.
Valurtslekta (Symphytum) er ei slekt i rubladfamilien.
De er flerårige urter med krypende jordstengel og er som regel høye med grov vekst. Stengelen er opprett med strie hår. Bladene er spisse og eggrunde. Blomstene sitter i ensidige kvaster. Begeret har fem fliker, og kronen er rør- eller klokkeformet med blå, rød, rosa, hvit eller mer sjelden gul farge. Griffelen stikker ut av kronen. De fleste artene vokser på fuktige steder, og slekta er utbredt i Europa, Nord-Afrika, Vest- og Sentral-Asia.
I Norge er valurt (S. officinale), fôrvalurt (S. asperum) og hybriden mellom dem, mellomvalurt (Symphytum × uplandicum), forvillet. Bleikvalurt (S. tauricum) er også blitt funnet, men den reproduserer ikke i Norge.
Valurtslekta (Symphytum) er ei slekt i rubladfamilien.
De er flerårige urter med krypende jordstengel og er som regel høye med grov vekst. Stengelen er opprett med strie hår. Bladene er spisse og eggrunde. Blomstene sitter i ensidige kvaster. Begeret har fem fliker, og kronen er rør- eller klokkeformet med blå, rød, rosa, hvit eller mer sjelden gul farge. Griffelen stikker ut av kronen. De fleste artene vokser på fuktige steder, og slekta er utbredt i Europa, Nord-Afrika, Vest- og Sentral-Asia.
I Norge er valurt (S. officinale), fôrvalurt (S. asperum) og hybriden mellom dem, mellomvalurt (Symphytum × uplandicum), forvillet. Bleikvalurt (S. tauricum) er også blitt funnet, men den reproduserer ikke i Norge.
Hasło w Wikisłowniku Żywokost (Symphytum L.) – rodzaj roślin liczący około 35 gatunków[3][4]. Rośliny te występują w Europie (11 gatunków), w basenie Morza Śródziemnego, regionie Kaukazu i Azji zachodniej (w Turcji 20 gatunków)[3][4]. W Polsce dziko rosną cztery gatunki (żywokost bulwiasty S. tuberosum, czeski S. bohemicum, sercowaty S. cordatum i najbardziej rozpowszechniony – żywokost lekarski S. officinale)[5]. Poza tym niektóre inne gatunki są uprawiane i dziczejące[5][6]. W środowisku naturalnym rośliny te zasiedlają siedliska wilgotne i leśne, także łąki, murawy i tereny skaliste[4]. Niektóre gatunki stosowane są w ziołolecznictwie[3], a szereg jest uprawiany jako rośliny ozdobne. W wielu miejscach gatunki wprowadzone do upraw stały się gatunkami inwazyjnymi (np. w Wielkiej Brytanii S. caucasicum[4] i S. × uplandicum[3]).
Rodzaj należy do podplemienia Boragininae, plemienia Boragineae, podrodziny Boraginoideae z rodziny ogórecznikowatych Boraginaceae[8].
Żywokost przejściowo wycofano z listy ziół leczniczych jako roślinę posiadającą właściwości niekorzystne dla zdrowia. Po wielu dyskusjach przywrócono je na listę i można nadal stosować go w ziołolecznictwie jako środek do pobudzania wzrostu tkanki kostnej, skórnej i mięśniowej[10].
Żywokost (Symphytum L.) – rodzaj roślin liczący około 35 gatunków. Rośliny te występują w Europie (11 gatunków), w basenie Morza Śródziemnego, regionie Kaukazu i Azji zachodniej (w Turcji 20 gatunków). W Polsce dziko rosną cztery gatunki (żywokost bulwiasty S. tuberosum, czeski S. bohemicum, sercowaty S. cordatum i najbardziej rozpowszechniony – żywokost lekarski S. officinale). Poza tym niektóre inne gatunki są uprawiane i dziczejące. W środowisku naturalnym rośliny te zasiedlają siedliska wilgotne i leśne, także łąki, murawy i tereny skaliste. Niektóre gatunki stosowane są w ziołolecznictwie, a szereg jest uprawiany jako rośliny ozdobne. W wielu miejscach gatunki wprowadzone do upraw stały się gatunkami inwazyjnymi (np. w Wielkiej Brytanii S. caucasicum i S. × uplandicum).
Symphytum L. é um gênero de plantas pertencente à família Boraginaceae. Dentre elas encontra-se o popular confrei (Symphytum officinale).
Symphytum L. é um gênero de plantas pertencente à família Boraginaceae. Dentre elas encontra-se o popular confrei (Symphytum officinale).
Gabez (Symphytum officinale L.) je steblika iz družine Boraginaceae s črno korenino, podobno repi in velikimi, širokimi listi, ki nosijo majhne, zvončaste bele ali rahlo vijolične ali roza cvetove. Izvira iz Evrope in raste na vlažnih, mokrih in travnatih površinah. Razširjen je v Veliki Britaniji na bregovih rek in v jarkih. Zaradi vsestranske uporabnosti in raznolikosti je gabez že dolgo poznan med vrtnarji in zeliščarji. Še posebej zanimiva je sorta Bocking 14 ruskega gabeza (Symphytum x uplandicum). Ta sorta je bila razvita v 50. letih prejšnjega stoletja, razvil pa jo je Lawrence D Hills. Lawrence D Hills je bil ustanovitelj Henry Doubleday Research Association (vrtnarska organizacija, ki se je poimenovala po kvekerskem pionirju, ki je ruski gabez predstavil v Veliki Britaniji v začetku 20. stoletja), ki je s svojimi poizkusi začel v kraju Bocking, blizu začetnega doma organizacije. Od tod tudi ime sorte Bocking 14.
Ostale vrste gabeza:
(vse vrste gabeza so strupene, če jih uživamo)
Sorta Bocking 14 je sterilna in zato tvorba semen ni mogoča (to pomeni, da se ta sorta ne more razrasti izven kontrole) in se zato razplojuje iz podtaknjencev. Vrtnar lahko vzgoji svoje poganjke iz odrasle, močno razrasle rastline tako, da rastlino odreže približno 8 centimetrov pod površino zemlje. To odstrani krono, ki se lahko nato razdeli na dele. Prvotna rastlina si bo hitro opomogla. Vsak odrezan del pa se lahko ponovno zasadi in bo hitro zrasel v novo rastlino. Pri izbiri podtaknjencev je pomembno, da za prvotno rastlino izberete rastlino, ki je močna in zdrava, brez znakov sneti in plesni. Ko boste ponovno zasajevali podtaknjence, pazite, da korenin ne odvržete na kompost, saj se lahko ponovno ukoreninijo. Ko se gabez enkrat nekontrolirano ukorenini, pa se ga je težko znebiti. Če želite ustvariti začeten nasad gabeza, lahko poganjke naročite pri specializiranih drevesnicah.
Greda za gabez mora biti pravilno in dobro pripravljena, opleta in pognojena, če je to mogoče. Poganjki naj bodo med sabo oddaljeni 60-90 centimetrov in ne pregloboko zasejani. Če sejete samo korenine, pa naj bodo zakopane približno 5 centimetrov pod zemljo. Greda mora biti dobro zalivana, dokler ne poženejo prve mlade rastline. Gabeza se prvo sezono naj ne bi želo, saj se mora na gredi utrditi. Katero koli cvetoče steblo se mora prvo leto odstraniti, saj bi oslabilo rastlino. Pomembno je, da gabez redno in dobro zalivate, dokler se na gredi ne utrdi.
Gabez je hitro rastoča rastlina, ki ima veliko cvetov. To pomeni, da za svojo rast potrebuje veliko dušika. Ta rastlina bo rasla ne glede na vse, veliko lažje in bolje pa bo rasla, če okoli nje nasteljete steljo. Prav tako lahko okoli nje posujete pokošeno travo in ostala gnojila, bogata z dušikom. Gabez je ena izmed redkih rastlin, ki bo tolerirala dodatek svežega urina, razredčenega z vodo (50:50). Urin se ne sme dodajati prepogosto, saj se s tem lahko zvišajo količine soli v zemlji, kar pa lahko ima neugoden učinek na živali v zemlji (npr. črvi). Odrasel gabez se lahko žanje štiri do petkrat na leto. Rastlina je pripravljena na žetev, ko doseže višino 60 centimetrov. To je odvisno od sezonskih pogojev, po navadi pa se to zgodi v sredini pomladi. Gabez bo hitro ponovno zrasel in čez pet tednov bo pripravljen na ponovno žetev. Najboljši čas za žetev gabeza je preden zacveti. Takrat vsebuje največ snovi, ki jih želimo pridobiti. Z rastjo bo gabez nadaljeval vse v sredo jeseni, a žetev v jeseni ni več priporočljiva, saj si le tako lahko rastlina opomore pred zimo. Pozimi cvetovi namreč odpadejo, kar pomeni, da se hranilne snovi in minerali prenesejo nazaj v korenine, kjer se uporabljajo do prihodnje pomladi.
Gabez moramo nabirati tako, da ga odstrižemo s srpom ali koso. Rastlino moramo odrezati približno 5 centimetrov nad zemljo. Paziti moramo, kako rastlino nato poberemo, saj so listi in steblo prekriti z dlačicami, ki lahko vzdražijo kožo. Priporočljivo je, da med nabiranjem gabeza nosite rokavice. Čeprav je sterilen, se bo Bocking 14 Ruski gabez razraščal. Priporočljivo je, da ga zato razdelite vsakih nekaj let (in ob tem zasadite več rastlin, ki jih lahko nato delite z ostalimi vrtnarji). A ko je gabez enkrat zasejan, ga je težko odstraniti, saj ima zelo globoke korenine in vsak delček, ki bo ostal v zemlji, bo zrasel ponovno. Rotovacija je uspešna, a potrebnih je nekaj sezon, da rastlino popolnoma odstranimo. Najboljši način, da se znebite gabeza je, da pazljivo izkopljete in odstranite čim več korenin. To je najlažje opraviti v vročih, suhih poletnih dneh, saj bo vročina pomagala uničiti vse ostanke korenin. Ko je gabez enkrat zasejan, z njim ne boste imeli večjih težav. Mogoče je, da se bodo oslabljene rastline okužile z rjo ali plesnijo. Obe okužbi sta glivni, a nobena ne vpliva na rast rastline in zato ne zahteva posebne pozornosti. A okužene rastline se naj ne bi uporabljale za razploditev.
Sodobni zeliščarji smatrajo gabez za ambivalentno in kontroverzno rastlino, ki ima lahko terapevtske prednosti a lahko povzroči okvare jeter.
Eno izmed domačih imen za gabez je tudi »kostni celivec«, ki nas opominja na tradicionalno rabo gabeza v zdravljenju. Moderna znanost potrjuje, da gabez lahko vpliva na proces celjenja kosti.[1][2][3][4]
Rastlina vsebuje alantoin, snov, ki pospeši delitev celic in tako pospeši naravno obnavljanje človeških celic. Gabez se je uporabljal za zdravljenje različnih bolezni: bronhialnih težav, zlomov kosti, zvinov, artritisa, želodčnih ulkusov, hudih opeklin, aken in ostalih kožnih bolezni. Znan je bil po svojih sposobnostih, da izboljša trdnost kosti in zob pri otrocih. Prav tako se je uporabljal za zdravljenje »raznih ženskih bolezni«. V preteklosti so bile gabezove kopeli popularne, saj so z njimi obnovili himen in tako »povrnili deviškost«. Sestavine gabeza so tudi rastlinska sluz, steroidni saponini, tanini, pirolizidinski alkaloidi, inulin, vitamin B12 in proteini.
Notranja uporaba gabeza ni zaželena, saj gabez vsebuje hepatotoksične pirolizidinske alkaloide. Vnos gabeza v telo lahko, zaradi pirolizidinskih alkaloidov, povzroči okluzijo ven, ki vodi v poškodbe jeter. Gabez, ki se je v telo vnesel v velikih količinah, je bil odgovoren za vsaj eno smrt.[5] V letu 2001 je FDA izdala opozorilo pred notranjo uporabo zeliščnih produktov, ki vsebujejo gabez.[6] Obstajajo metode, s katerimi lahko odstranimo pirolizidinske alkaloide iz gabeza. Nekateri proizvajalci rastlinskih izdelkov so s tem že pričeli, a ti izdelki so še vedno označeni »samo za zunanjo uporabo«.
Velik vnos pirolizidinskega alkaloida Symphytine, ki se nahaja v gabezu, lahko povzroči raka pri podganah.[7] To je bilo dokazano z injiciranjem čistega alkaloida. Pri transgenih podganah pa se je pokazalo, da lahko tudi vnos celotne rastline povzroči predrakave tvorbe.[8]
V srednjem veku se je gabez uporabljal, da je pomagal lajšati pljučne bolezni, ki so bile posledica črne kuge.
Placebo kontrolirana študija, ki jo je objavil Giannetti in sod., je ugotovila, da gabez zniža bolečine v hrbtu, če se uporablja topikalno. Ni jasno, ali so ti rezultati dosegli statistično signifikantnost.[9]
Gabez ima velik vir hranilnih snovi v organskem vrtnarstvu. Ker ima zelo globoke korenine, deluje kot dinamični nabiralec in nabira večino hranilnih snovi iz zemlje. Te hranilne snovi rastlina nato shrani v svojih listih, ki zelo hitro rastejo. Zaradi pomanjkanja vlaken se listi hitro odlomijo in se spremenijo v gosto črno tekočino. Gabez zemlje ne bo oropal dušika, saj je razmerje C:N v listih nižje kot tisto v dobro zgnitem kompostu. Gabez je odličen vir kalija, ki je nujno hranilo za rastline in produkcijo semen in sadja. Gabezovi listi vsebujejo 2-3x več kalija kot pa hlevski gnoj, saj ga gabez nabira globoko v zemlji, kjer po navadi ni dostopen drugim rastlinam.
Gabez (Symphytum officinale L.) je steblika iz družine Boraginaceae s črno korenino, podobno repi in velikimi, širokimi listi, ki nosijo majhne, zvončaste bele ali rahlo vijolične ali roza cvetove. Izvira iz Evrope in raste na vlažnih, mokrih in travnatih površinah. Razširjen je v Veliki Britaniji na bregovih rek in v jarkih. Zaradi vsestranske uporabnosti in raznolikosti je gabez že dolgo poznan med vrtnarji in zeliščarji. Še posebej zanimiva je sorta Bocking 14 ruskega gabeza (Symphytum x uplandicum). Ta sorta je bila razvita v 50. letih prejšnjega stoletja, razvil pa jo je Lawrence D Hills. Lawrence D Hills je bil ustanovitelj Henry Doubleday Research Association (vrtnarska organizacija, ki se je poimenovala po kvekerskem pionirju, ki je ruski gabez predstavil v Veliki Britaniji v začetku 20. stoletja), ki je s svojimi poizkusi začel v kraju Bocking, blizu začetnega doma organizacije. Od tod tudi ime sorte Bocking 14.
Ostale vrste gabeza:
Symphytum asperum, raskavi gabez (synonym: S. asperrimum) Symphytum bulbosum, čebulasti gabez Symphytum caucasicum, kavkaški gabez Symphytum ibericum, okrasni gabez Symphytum orientale, beli gabez, vzhodni gabez Symphytum tauricum, turški gabez, krimski gabez Symphytum tuberosum, gomoljasti gabez Symphytum x uplandicum, švedski gabez (S. asperum x officinale, sinonim: S. peregrinum)(vse vrste gabeza so strupene, če jih uživamo)
Vallörtssläktet (Symphytum)[1][2] är ett släkte i familjen strävbladiga växter,[1] med cirka 20 arter från Europa och Asien. Flera arter odlas som trädgårdsväxter i Sverige.
Släktet består av fleråriga örter. Stjälkarna är upprätta, ofta höga och grova, styvt borsthåriga eller kroktaggiga och ibland vingkantade. Bladen är vanligen spetsigt äggrunda, skaftade eller oskaftade. Blommorna kommer i ensidiga knippen. Fodret är femflikigt. Kronan är cylindrisk eller smalt trattlik och har en kronpip med triangulära fjäll i mynningen. Brämmet har fem korta flikar. Ståndarna är liklånga och inslutna i pipen. Stiftet är ensamt med ett utskjutande märke. Delfrukterna är egentligen nötter med köttiga bihang.
Släktnamnet Symphytum är härlett ur grekiskans "växa ihop" syftar på användningen som läkeväxt vid frakturer. Det svenska namnet vallört kommer av valla, växa över och har samma syftning som det vetenskapliga namnet.
-2579.jpg)
_on_comfrey,_Sandy,_Bedfordshire_(8927491709).jpg)
_on_comfrey,_Sandy,_Bedfordshire_(8927492899).jpg)
Flora of China - Symphytum Den virtuella floran - Vallörter
Wikimedia Commons har media som rör Symphytum.
Wikispecies har information om Symphytum.
Denna artikel om strävbladiga växter saknar väsentlig information. Du kan hjälpa till genom att tillföra sådan.
Vallörtssläktet (Symphytum) är ett släkte i familjen strävbladiga växter, med cirka 20 arter från Europa och Asien. Flera arter odlas som trädgårdsväxter i Sverige.
Släktet består av fleråriga örter. Stjälkarna är upprätta, ofta höga och grova, styvt borsthåriga eller kroktaggiga och ibland vingkantade. Bladen är vanligen spetsigt äggrunda, skaftade eller oskaftade. Blommorna kommer i ensidiga knippen. Fodret är femflikigt. Kronan är cylindrisk eller smalt trattlik och har en kronpip med triangulära fjäll i mynningen. Brämmet har fem korta flikar. Ståndarna är liklånga och inslutna i pipen. Stiftet är ensamt med ett utskjutande märke. Delfrukterna är egentligen nötter med köttiga bihang.
Släktnamnet Symphytum är härlett ur grekiskans "växa ihop" syftar på användningen som läkeväxt vid frakturer. Det svenska namnet vallört kommer av valla, växa över och har samma syftning som det vetenskapliga namnet.
Живокі́ст (Symphytum) — рід дворічних та багаторічних рослин родини Шорстколистих.
Багаторічні, здебільшого жорсткоопушені рослини, з довгочерешковими прикореневими і сидячими, більш-менш збігаючими стебловими листками. Квітки правильні, зібрані на кінцях стебел у небагатоквіткові, здебільшого улиснені завійки. Чашечка 5-роздільна або 5 зубчаста. Віночок фіолетовий, брудно-пурпуровий або жовтувато-білий, трубчасто-дзвоникоподібний, з широким і коротким 5-зубчастим відгином і 5-ма ланцетно-шиловидними, загостреними, по краю війчастими, лусочками у зіві. Тичинок 5, маточка з 4-гніздою зав'яззю, ниткоподібним стовпчиком і маленькою приймочкою. Плід з 4 косих, яйцеподібних, гладеньких, зморшкуватих горішків.
Живокі́ст (Symphytum) — рід дворічних та багаторічних рослин родини Шорстколистих.
Око́пник (лат. Sýmphytum) — род многолетних лесных травянистых растений семейства Бурачниковые (Boraginaceae), распространённых по всей Европе от западной Азии до Британских островов. Произрастает на влажных плодородных почвах, часто по берегам рек, ручьёв. Достигает в высоту более метра.
Происхождение русского названия связано с особенностями мест произрастания растения.
Латинское название происходит от греческого «συμφυω» (symphyo), означающего сращивать или соединять.
Английское название растения «comfrey» — это, вероятно, искажённое латинское «conferveo» — залечиваться, срастаться.
В литературе на русском языке встречаются другие названия растения: костолом, виз-трава, сальный корень, живокост. Последнее пришло из восточноевропейских языков: жывакост (белор.), живокіст (укр.), zywokost (польск.) и может ввести в заблуждение: Живокость (Delphinium) — совсем другое растение из семейства лютиковых.
Корневая система крупная с толстыми ветвистыми корнями с многочисленными отростками. Корни снаружи тёмные, почти чёрные, внутри — белые, сочные, сальные на ощупь.
Стебли прямые, толстые, с раскидистыми ветвями, покрыты волосками.
Листья яйцевидные, крупные, очередные, заостряющиеся к верхушке, верхние почти сидячие, нижние черешковые, покрыты шершавыми волосками.
Цветки колокольчатые, собраны на верхушке стебля и ветвей в поникающее кистевидное соцветие — односторонний завиток (свёрнутый до цветения) красного, фиолетового или сиреневого цветов, меняющий на протяжении срока цветения цвет до голубого или кремового. Время цветения май—июль.
Плоды состоят из четырёх односемянных гладких и блестящих орешков, созревающих в июле—сентябре.
Об окопнике упоминал древнегреческий ботаник Теофраст. Диоскорид в 50-х годах н. э. дал растению современное номенклатурное название.
Авиценна в «Каноне врачебной науки» (Kanun fi’l Tibb, 1020 год) описал свойства окопника.
Парацельс и аббатиса Хильдегарда Бингенская пользовались препаратами окопника для заживления ран. В Средние века окопник был очень популярен и широко использовался алхимиками при многих заболеваниях. Ванны с окопником также применяли в надежде восстановить девственную плеву и таким образом вернуть девственность. Средневековый чешский врач и ботаник Ян Черни в травнике «Herbař aneb zelinař» рекомендовал применять корни окопника при переломах. В польской книге «Herbarz Polski», написанной в 1565 году, сообщается, что вытяжки корней окопника помогают при внутренних кровотечениях.
Российский агроном и ботаник А. Т. Болотов в 1786 году исследовал окопник и его целебные свойства.
С целью выяснения токсичности растения проводилось экспериментальное скармливание лошади 25 кг зелёных листьев окопника лекарственного. Животное осталось живо, клиника не наблюдалась[5].
В наши дни окопник как лекарственное растение находит применение в народной медицине и гомеопатии. Служит средством ускоряющим восстановление повреждённых костей, используется для лечения гнойных ран. В практической медицине окопник не используют. Алкалоиды, входящие в окопник, ядовиты.
Управление по санитарному надзору за качеством пищевых продуктов и медикаментов США в 2001 году предупредило об опасности внутреннего применения травяных продуктов, содержащих окопник[6]. Окопник исключён из списка лекарственных растений ряда европейских стран. Имеются сведения о его потенциальной канцерогенности.
В России в аптеках продаются зарегистрированные препараты из окопника — «Мазь окопника» с витамином Е (доктора Тайсса) и «Бальзам для тела Живокост».
.jpg)
Око́пник (лат. Sýmphytum) — род многолетних лесных травянистых растений семейства Бурачниковые (Boraginaceae), распространённых по всей Европе от западной Азии до Британских островов. Произрастает на влажных плодородных почвах, часто по берегам рек, ручьёв. Достигает в высоту более метра.
컴프리속(comfrey屬, 학명: Symphytum 심피툼[*])은 지치과의 속이다.[1] 20여 종으로 이루어져 있으며, 컴프리와 푸른컴프리를 비롯한 일부 종이 허브로 쓰인다.
