Tchoř černonohý (Mustela nigripes) je ohrožená šelma z čeledi lasicovitých. Jeho domovem byly severoamerické Velké pláně.
Je považován za nejvzácnějšího severoamerického savce, v roce 1985 přežívalo jen 31 jedinců (někdy se uvádí pouhých 18). Stalo se tak v důsledku hubení psounů, kteří jsou jeho hlavní potravou, a jejichž nory mu slouží jako úkryt. Poslední žijící zvířata byla odchycena a chována v zajetí. Roku 1994 bylo v Národním parku Badlands vypuštěno 36 jedinců, v následujících letech bylo několik stovek tchořů přemístěno do psouních kolonií nacházejících se na chráněných územích. V roce 2007 existovalo v přírodě 650 kusů těchto tchořů.
V současnosti žijí v sedmi zoologických zahradách, v severovýchodní Montaně, západní Jižní Dakotě a v jihovýchodním Wyomingu. Přežití tchoře černonohého je předmětem diskusí mezi ochranáři a zemědělci , jak by měly být využity a spravovány severoamerické prérie. Ekosystém prérií je velmi citlivý a vyvážené soužití predátorů s kořistí velmi křehké. Populace predátorů kolísá v závislosti na podnebí i místních podmínkách a pochopitelně i podle osudových zásahů člověka. Tchoř černonohý stál na pokraji vyhynutí několikrát. Jeho existence je závislá na dostatku psounů prériových, kteří tvoří 90 % jeho jídelníčku. Pokles početnosti psounů je důsledkem pronásledování ze strany chovatelů dobytka, kteří je tradičně považují za nebezpečná zvířata, jež škodí na pastvinách. Nesčetné vyhlazovací akce namířené proti psounům vedly nevyhnutelně také k poklesu počtu tchořů, kteří na obdělávaných polích a pastvinách nenacházejí dostatek jiné potravy. Původně se tchoři vyskytovali od Kanady po Texas a Arizonu, ale dnes jim zůstala jen 2 % původního biotopu, jež jsou navíc rozdrobena na nepatrné plochy, oddělené obrovskými lány polí a městy. Pro tchoře je jejich překonávání při hledání potravy příliš nebezpečné nebo přímo nemožné. Kromě toho tchoři doplatili na lov a trávení. V šedesátých letech 20. století byl považován takřka za vyhubeného, a byl zahájen program chovu a rozmnožení v lidské péči a pozdějšího navrácení do přírody. První skupiny zvířat uhynuly v důsledku psinky, kterou přenášejí domácí zvířata. Následoval další odchyt a odchov 50 tchořů, jež byli vráceni k volně žijící populaci. Ta stále přežívá v sedmi chráněných oblastech. Tchoř černonohý je noční samotář. Samec se od samice liší hlavně větší velikostí. Dospělí jedinci dosahují průměrné délky 60–63 cm i s ocasem.
Obrázky, zvuky či videa k tématu tchoř černonohý ve Wikimedia Commons
Tchoř černonohý (Mustela nigripes) je ohrožená šelma z čeledi lasicovitých. Jeho domovem byly severoamerické Velké pláně.
Je považován za nejvzácnějšího severoamerického savce, v roce 1985 přežívalo jen 31 jedinců (někdy se uvádí pouhých 18). Stalo se tak v důsledku hubení psounů, kteří jsou jeho hlavní potravou, a jejichž nory mu slouží jako úkryt. Poslední žijící zvířata byla odchycena a chována v zajetí. Roku 1994 bylo v Národním parku Badlands vypuštěno 36 jedinců, v následujících letech bylo několik stovek tchořů přemístěno do psouních kolonií nacházejících se na chráněných územích. V roce 2007 existovalo v přírodě 650 kusů těchto tchořů.
V současnosti žijí v sedmi zoologických zahradách, v severovýchodní Montaně, západní Jižní Dakotě a v jihovýchodním Wyomingu. Přežití tchoře černonohého je předmětem diskusí mezi ochranáři a zemědělci , jak by měly být využity a spravovány severoamerické prérie. Ekosystém prérií je velmi citlivý a vyvážené soužití predátorů s kořistí velmi křehké. Populace predátorů kolísá v závislosti na podnebí i místních podmínkách a pochopitelně i podle osudových zásahů člověka. Tchoř černonohý stál na pokraji vyhynutí několikrát. Jeho existence je závislá na dostatku psounů prériových, kteří tvoří 90 % jeho jídelníčku. Pokles početnosti psounů je důsledkem pronásledování ze strany chovatelů dobytka, kteří je tradičně považují za nebezpečná zvířata, jež škodí na pastvinách. Nesčetné vyhlazovací akce namířené proti psounům vedly nevyhnutelně také k poklesu počtu tchořů, kteří na obdělávaných polích a pastvinách nenacházejí dostatek jiné potravy. Původně se tchoři vyskytovali od Kanady po Texas a Arizonu, ale dnes jim zůstala jen 2 % původního biotopu, jež jsou navíc rozdrobena na nepatrné plochy, oddělené obrovskými lány polí a městy. Pro tchoře je jejich překonávání při hledání potravy příliš nebezpečné nebo přímo nemožné. Kromě toho tchoři doplatili na lov a trávení. V šedesátých letech 20. století byl považován takřka za vyhubeného, a byl zahájen program chovu a rozmnožení v lidské péči a pozdějšího navrácení do přírody. První skupiny zvířat uhynuly v důsledku psinky, kterou přenášejí domácí zvířata. Následoval další odchyt a odchov 50 tchořů, jež byli vráceni k volně žijící populaci. Ta stále přežívá v sedmi chráněných oblastech. Tchoř černonohý je noční samotář. Samec se od samice liší hlavně větší velikostí. Dospělí jedinci dosahují průměrné délky 60–63 cm i s ocasem.
