dcsimg

Lifespan, longevity, and ageing

provided by AnAge articles
Maximum longevity: 7.3 years (captivity) Observations: These animals are difficult to breed in captivity, though some success has been obtained recently in several institutions. One captive specimen lived for 7.3 years (Richard Weigl 2005). There is a considerable variance in the age at sexual maturity and the gestation period reported for this species in different sources.
license
cc-by-3.0
copyright
Joao Pedro de Magalhaes
editor
de Magalhaes, J. P.
partner site
AnAge articles

Behavior

provided by Animal Diversity Web

Because J. jaculus is solitary, not much is known about how individuals communicate with one another. Animals in captivity seem to recognize each other by smell. They close their eyes and come together until thier noses touch and keep contact for 1 to 5 seconds in this way.

Communication Channels: tactile ; chemical

Perception Channels: visual ; tactile ; acoustic ; vibrations ; chemical

license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Conservation Status

provided by Animal Diversity Web

As of right now, this species is not on any conservation lists.

US Federal List: no special status

CITES: no special status

IUCN Red List of Threatened Species: least concern

license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Benefits

provided by Animal Diversity Web

There are no known adverse affects of J. jaculus on humans.

license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Benefits

provided by Animal Diversity Web

Some humans eat jerboas for food. Jerboas are becoming popular pets because they are easily tameable and do not commonly bite.

Positive Impacts: pet trade ; food

license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Associations

provided by Animal Diversity Web

Jaculus jaculus as prey provides nourishment and water to other animals in the desert. It helps to disperse seeds in the desert. A vacated jerboa burrow could become home to spiders and scorpions. Jerboas are also homes themselves for numerous kinds of parasites such as ticks, fleas, mites, lice.

Ecosystem Impact: disperses seeds; creates habitat

license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Trophic Strategy

provided by Animal Diversity Web

Although lesser Egyptian jerboas lives in the desert, they do not drink, depending on the greens and insects that they eat to provide enough water and moisture. Their diet consists of roots, grass, seeds, grains, with some insects.

Animal Foods: insects

Plant Foods: roots and tubers; seeds, grains, and nuts

Primary Diet: herbivore (Granivore )

license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Distribution

provided by Animal Diversity Web

Jaculus jaculus can be found in central Asia, North Africa and Arabia in countries such as Sudan, Israel, and Morocco. The species is especially common in Egypt, where it gets its common name, Lesser Egyptian Jerboa.

Biogeographic Regions: palearctic (Native )

license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Habitat

provided by Animal Diversity Web

Jaculus jaculus lives in desert and semi-desert areas that can be sandy or stony. They can also be found in less numbers in rocky valleys and meadows.

Habitat Regions: temperate ; terrestrial

Terrestrial Biomes: desert or dune

license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Life Expectancy

provided by Animal Diversity Web

Jaculus jaculus cannot be bred in captivity due to lack of maternal care. However, captured young jerboas have been successfully tamed and kept as pets. These tame jerboas can live up to 6 years. The oldest jerboa found in the wild was 4 years old.

Range lifespan
Status: wild:
3 to 4 years.

Range lifespan
Status: captivity:
5 to 6.4 years.

Typical lifespan
Status: wild:
2 to 3 years.

license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Morphology

provided by Animal Diversity Web

Jaculus jaculus is the smallest species in the genus Jaculus. It is very small with a darkish back and lighter colored underbelly. There is also a light-colored stripe across its hip. Jerboas are a lot like a tiny kangaroo in locomotion and posture. The hind feet are incredibly large, 50 to 75 mm, and used for jumping. Each hind foot has three toes. The tail is very long, 128 to 250 mm, with a clump of hairs at the tip which is used for balance. It has moderately large eyes and ears. Females are larger than males.

Range mass: 43 to 73 g.

Average mass: 55 g.

Range length: 95 to 110 mm.

Average length: 100 mm.

Other Physical Features: endothermic ; heterothermic ; bilateral symmetry

Sexual Dimorphism: female larger

Average basal metabolic rate: 0.515 W.

license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Associations

provided by Animal Diversity Web

Jaculus jaculus is very fast when hopping and escape seems to be its defense against predators. Individuals often run down into their burrows to get away as well. They do not bite often when handled, so they do not have any real means of defense against predators when caught. The predators of this species are desert carnivores including pallid foxes (Vulpes pallida), Nile foxes (Vulpes vulpes), striped weasels (Ictonyx striatus), saw-scaled vipers (Echis carinatus), and moila snakes (Malpolon moilensis). Some humans eat jerboas as well.

Known Predators:

  • pallid foxes (Vulpes pallida)
  • Nile foxes (Vulpes vulpes)
  • moila snakes (Malpolon moilensis)
  • striped weasels (Ictonyx striatus)
  • saw-scaled vipers (Echis carinatus)
license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Reproduction

provided by Animal Diversity Web

Not much is known about the mating system of J. jaculus because they are solitary and nocturnal. However, it appears as though a male will mate with any number of females he comes across, while a female will mate with only one male.

Mating System: polygynous

A male jerboa attracts a mate by standing on his hind legs in front of a female. When the female approaches, he faces her and slaps her at regular intervals with his short front limbs. Lesser Egyptian jerboas breed at least twice yearly, and every three months in captivity. Breeding occurs from June to July and from October to December. Females have an average of 3 young per litter. Young reach independence at 8 to 10 weeks, and become sexually mature at 8 to 12 months.

Breeding interval: Lesser Egyptian jerboas breed at least twice yearly, and every three months in captivity.

Breeding season: Breeding occurs from June to July and from October to December.

Range number of offspring: 1 to 6.

Average number of offspring: 3.

Average gestation period: 25 days.

Average weaning age: 6 weeks.

Range time to independence: 8 (low) weeks.

Average time to independence: 10 weeks.

Range age at sexual or reproductive maturity (female): 8 to 12 months.

Key Reproductive Features: iteroparous ; seasonal breeding ; gonochoric/gonochoristic/dioecious (sexes separate); sexual ; fertilization ; viviparous

Average birth mass: 2 g.

Average gestation period: 45 days.

Average number of offspring: 3.

Average age at sexual or reproductive maturity (male)
Sex: male:
137 days.

Jaculus jaculus bred in captivity do not survive. The mother will not touch the pups after they are born. In one case, the mother kicked the babies out of the nest. In the wild, however, the babies and the female are brought into close contact in the burrow. At birth, the pups are hairless and tiny with a head and body around 25 mm, tail around 16 mm. They weigh about 2 g and their hind feet are much shorter in proportion to adults at around 9 mm. Their eyes are closed over, but they can crawl around using their front limbs. The young will not leave the burrow until they are able to be self-sufficient at around 8 weeks of age.

Parental Investment: altricial ; pre-hatching/birth (Provisioning: Female, Protecting: Female); pre-weaning/fledging (Provisioning: Female); pre-independence (Provisioning: Female)

license
cc-by-nc-sa-3.0
copyright
The Regents of the University of Michigan and its licensors
bibliographic citation
Keeley, T. 2004. "Jaculus jaculus" (On-line), Animal Diversity Web. Accessed April 27, 2013 at http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Jaculus_jaculus.html
author
Theresa Keeley, University of Michigan-Ann Arbor
author
Phil Myers, Museum of Zoology, University of Michigan-Ann Arbor
editor
Matthew Wund, University of Michigan-Ann Arbor
original
visit source
partner site
Animal Diversity Web

Jaculus jaculus ( Asturian )

provided by wikipedia AST

El jerbo d'Exiptu (Jaculus jaculus), tamién denomináu jáculos menor y mure de les pirámides ye un especie de royedor mesma del norte d'África y Oriente mediu.

Suel llamase equivocadamente Jerbo a unos pequeños royedores de la mísma familia dipodidae, pero'l nome d'esti royedores ye Gerbil de Mongolia, de normal ye esti postreru'l que s'usa como mascota.

Carauterístiques

Miden de 10 a 12 cm (más 20 de cola), provistos de grandes güeyos, pa poder ver pela nueche y oreyes grandes, que los sirve como sistema termorregulador.

Pueden saltar con gran facilidá nel suelu arenosu gracies a les sos enormes pates traseres, que los sos deos tán provistos de pelos (a manera de raquetes pa la nieve) y una llarga cola, terminada nuna guedeya de pelos, que los ayudar a permediase. Presenten un pelo naranxa-parduzu nel envés y naranxa-buxu nes partes baxes, y blancu nes partes inferiores.

Comportamientu

Escargaten llurigues con muncha facilidá pa protexese de les temperatures del desiertu y cuando se sienten amenaciaos por depredadores. Percuerren grandes distancies de nueche y llávense con sable. Apenes beben agua, qu'estrayen de les granes coles que s'alimenten. Son solitarios y la fema da a lluz tres una curtia xestación de 4 a 10 críes.

Alimentación

A diferencia d'otru royedores nun riquir una gran ingesta, sobremanera de cría, come lo qu'atopa: flores, yerbes, fruta, granes, tubérculos, inseutos, güevos d'ave, etc.

Predadores

En tolos desiertos qu'habita esisten depredadores como'l fénec, víbores, halcón, cobres, etc. Deféndese corriendo o despintándose nos sables.

Distribución

Dende'l Sahara a Arabia, incluyendo Marruecos, España (Melilla), Arxelia, Exiptu, Libia, Malí, Mauritania, Sudán, Siria, Xordania, Territorios Palestinos, Israel, Arabia Saudita, Yeme, Omán y Qatar.

Referencies

  1. Amori, G., Hutterer, R., Kryštufek, B., Yigit, N., Mitsain, G., Palombu, L.J. & Aulagnier, S.. «Jaculus jaculus» (inglés). Llista Roxa d'especies amenazaes de la UICN 2015.3.

Enllaces esternos

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia authors and editors
original
visit source
partner site
wikipedia AST

Jaculus jaculus: Brief Summary ( Asturian )

provided by wikipedia AST

El jerbo d'Exiptu (Jaculus jaculus), tamién denomináu jáculos menor y mure de les pirámides ye un especie de royedor mesma del norte d'África y Oriente mediu.

Suel llamase equivocadamente Jerbo a unos pequeños royedores de la mísma familia dipodidae, pero'l nome d'esti royedores ye Gerbil de Mongolia, de normal ye esti postreru'l que s'usa como mascota.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia authors and editors
original
visit source
partner site
wikipedia AST

Jerbu egipci ( Catalan; Valencian )

provided by wikipedia CA

El jerbu o jerbu egipci (Jaculus jaculus) és una espècie de petit rosegador de zones àrides que pertany al gènere Jaculus.

Viu a l'Àfrica i l'Orient Mitjà.

S'alimenta de llavors i herbes i necessita molt poca aigua per a sobreviure.

 src=
Esquelets de J. jaculus muntats per a veure la seqüència del salt (Museu Nacional d'Història Natural, París)

Referències

 src= A Wikimedia Commons hi ha contingut multimèdia relatiu a: Jerbu egipci Modifica l'enllaç a Wikidata
  • Holden, M. E. and G. G. Musser. 2005. Family Dipodidae. P. 871-893 in Mammal Species of the World a Taxonomic and Geographic Reference. D. E. Wilson i D. M. Reeder eds. Johns Hopkins University Press, Baltimore.
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autors i editors de Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia CA

Jerbu egipci: Brief Summary ( Catalan; Valencian )

provided by wikipedia CA

El jerbu o jerbu egipci (Jaculus jaculus) és una espècie de petit rosegador de zones àrides que pertany al gènere Jaculus.

Viu a l'Àfrica i l'Orient Mitjà.

S'alimenta de llavors i herbes i necessita molt poca aigua per a sobreviure.

 src= Esquelets de J. jaculus muntats per a veure la seqüència del salt (Museu Nacional d'Història Natural, París)
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autors i editors de Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia CA

Tarbík egyptský ( Czech )

provided by wikipedia CZ

Tarbík egyptský (Jaculus jaculus) je menší hlodavec z čeledi tarbíkovitých s prodlouženýma zadníma nohama a dlouhým ocasem. Vyskytuje se v severní Africe, na Arabském poloostrově a ostrůvkovitě i v přilehlých oblastech.

Pohybuje se skoky po zadních nohách podobně jako klokani. Je aktivní večer a v noci. Den přečkává schovaný pod zemí v norách, které si vyhrabává. Živí se semeny a dalšími částmi rostlin. Obvykle vůbec nepije.

Výskyt

Tento tarbík žije v severní Africe v souvislém pruhu od Maroka přes Alžírsko, Tunisko, Libyi, Egypt až po Súdán. Tato oblast pak v na blízkém východě pokračuje na Arabský poloostrov (Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar, Spojené arabské emiráty, Omán a Jemen), přičemž zasahuje i do přilehlých částí Izraele, Jordánska, Sýrie a Iráku a Íránu. Kromě toho žije v oddělených oblastech v Mali, Nigeru, Nigérii, Čadu, Somálsku a Eritrei.

Ne plně potvrzené jsou zatím nálezy z jednotlivých míst v Senegalu a Mauritánii, kde však dříve zřejmě žil.[2]

Tarbík egyptský netvoří žádné podrody, i když se vzhledem, především barvou těla, liší podle oblastí, které obývá (jednotliví autoři sice považují některé populace za poddruhy, např. J. jaculus vocator v Izraeli; není to však všeobecně přijímáno).[2] Není zařazen mezi ohrožené druhy.[3]

Vzhled

Tarbík egyptský má tělo dlouhé 10–12 cm, ocas 15–25 cm a váží 43 až 75 g.[4] Je to nejmenší druh rodu Jaculus.[5] Má velmi dlouhé zadní nohy (4× delší než přední končetiny), jemnou šedožlutě až okrově zbarvenou srst a bělavé bříško.[4] V nose mu rostou chloupky, které slouží i k zadržování vodních par při výdechu. Dlouhý ocas, který používá k rovnováze a při běhu také jako kormidlo, má na konci štětečku bílých (světlých) černě ohraničených chlupů. Prsty nohou jsou osrstěné, což zvyšuje plochu chodidla a dovolí jim skákat po písku, aniž by se probořili. Uši a oči jsou velké.

Způsob života

Žije v pouštních a polopouštních oblastech, ale obývá i řídce zalesněné oblasti. Vyskytuje se v nadmořských výškách do 1500 m.[4]

Pohybuje se jen po zadních nohách; přední používá jen k přidržování potravy a hrabání. Je aktivní večer a v noci. Den přečkává schovaný pod zemí v norách, které si vyhrabává v pevných půdách.[5] Ty se skládají z hnízda, které bývá 1,2 m pod zemí, a několika spirálovitě zatočených vstupních chodeb. Zde také přečkává ve stavu podobném zimnímu spánku vlhké a studené počasí, i když např. v Iráku byli zjištěni jedinci, kteří jsou aktivní celý rok. V létě si přes den ucpává vstupy do nory, aby si v nich udržel přijatelné mikroklima; v zimě je ponechává otevřené.

Potrava

Nemusí takřka vůbec pít. Většinu vody získávají z potravy, což jsou semena, oddenky, hlízy a kořínky.[4]

Rozmnožování

Samice tarbíků rodí po max. 25denní březosti 3–4 mláďata, přičemž další vrh se může opakovat již po 3 měsících. V Súdánu však byly zjištěny vrhy s až 10 mláďaty.[5] Mláďata váží po narození 2 g, osamostatňují se po 2 měsících a dospělosti dosahují v 8 měsících až jednom roce.

V zajetí byl nejdelší doložený věk tarbíka egyptského 6 let a 3 měsíce.

Domácí chov

Tarbíci jsou celkem nenáročná zvířata vhodná k chovu ve větším pouštním teráriu o velikosti aspoň 1,2 × 0,8 m,[6] ve kterém by měl být dostatek vhodných úkrytů (jeskyněk z kamení nebo budek). Na dno je nejlepší vrstva písku. Teplota postačuje 23–26 °C – při ní jsou aktivní i ve dne, i když v přírodě při vyšších teplotách vylézají z nor až večer. Ke krmení je vhodná směs drobných semen, obilovin, které se doplňují o jemné seno, zelené části rostlin, zeleninu a ovoce, občas i hmyz. Je to spíše samotářské zvíře.

Přes relativní nenáročnost chovu není zatím toto atraktivní zvíře mezi chovateli příliš rozšířené.[7]

Příbuzné druhy

Odkazy

Reference

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-10]
  2. a b Mammal Species of the World [online]. 3. vyd. Bucknell University [cit. 2012-08-16]. Kapitola Jaculus jaculus. Dostupné online. (anglicky)
  3. AMORI, G.; HUTTERER, R.; KRYŠTUFEK, B., et al. Jaculus jaculus [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-09-23]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky)
  4. a b c d KOŘÍNEK, Milan. Profil taxonu Tarbík egyptský [online]. BioLib [cit. 2012-09-09]. Dostupné online.
  5. a b c NOWAK, Ronald M. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London: Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola Desert Jerboas, s. 1339-40. (anglicky)
  6. KOŘÍNEK, Milan. Velká kniha pro chovatele savců. Olomouc: Rubico, 2000. 326 s. ISBN 80-85839-52-0. S. 218.
  7. Tarbík – tryskomyš na pérkách [online]. MojeZvíře.cz [cit. 2012-09-10]. Kapitola Jako mazlíček. Dostupné online.

Externí odkazy


license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia autoři a editory
original
visit source
partner site
wikipedia CZ

Tarbík egyptský: Brief Summary ( Czech )

provided by wikipedia CZ

Tarbík egyptský (Jaculus jaculus) je menší hlodavec z čeledi tarbíkovitých s prodlouženýma zadníma nohama a dlouhým ocasem. Vyskytuje se v severní Africe, na Arabském poloostrově a ostrůvkovitě i v přilehlých oblastech.

Pohybuje se skoky po zadních nohách podobně jako klokani. Je aktivní večer a v noci. Den přečkává schovaný pod zemí v norách, které si vyhrabává. Živí se semeny a dalšími částmi rostlin. Obvykle vůbec nepije.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia autoři a editory
original
visit source
partner site
wikipedia CZ

Kleine Wüstenspringmaus ( German )

provided by wikipedia DE

Die Kleine Wüstenspringmaus (Jaculus jaculus) ist eine Säugetierart aus der Gattung der Wüstenspringmäuse (Jaculus) und der Familie der Springmäuse (Dipodidae).

In der Roten Liste gefährdeter Arten der Weltnaturschutzunion IUCN wird die Kleine Wüstenspringmaus als nicht gefährdet (least concern) aufgeführt.[1]

Merkmale

 src=
Skelett von Jaculus spec.

Mit einer Kopfrumpflänge von 9,5 bis 11 cm, einer Schwanzlänge von 15 bis 25 cm und einem Gewicht von 43 bis 73 g ist die Kleine Wüstenspringmaus die kleinste Art der Gattung der Wüstenspringmäuse. Die Weibchen zeigen einen geringen Geschlechtsdimorphismus, indem sie etwas schwerer als die Männchen sind.[2] Die Hinterfußlänge beträgt etwa 50 bis 75 mm.[2] Insgesamt trägt jeder Fuß drei Zehen. An den Sohlen befinden sich kleine, borstige Härchen, die das Einsinken im Sand verhindern.[2] Das Wadenbein, der Oberschenkelknochen und der mittlere Mittelfußknochen sind wie bei vielen Springmäusen enorm verlängert, ebenso wie die äußeren Strahlen reduziert und der innen liegende Strahl besonders stark ausgebildet sind, wodurch ein känguruartiges Hüpfen ermöglicht wird. Diese energieeffiziente Art der Fortbewegung kompensiert die benötigten energetische Ressourcen der am Tag zurückzulegenden Strecke, die für das Finden der Nahrung vonnöten ist. Die Augen sind in Anpassung an die nächtliche Lebensweise sehr groß. Die großen Ohren dienen neben dem Hören der Wärmeregulierung. Das Fell ist je nach Verbreitungsgebiet oberseits hellbraun, beige oder orange mit oder ohne gräulicher Beimischung und unterseits weiß gefärbt. Der Schwanz dient beim aufrechten Sitzen als Stütze und trägt am distal gelegenen Drittel eine schwarzweiße Quaste.

Verbreitung und Habitat

Das Verbreitungsgebiet der Kleinen Wüstenspringmaus liegt in Teilen Nordafrikas und Vorderasiens und erstreckt sich von Mauretanien, am Nordrand der Sahara nach Algerien, Libyen, Ägypten und Sudan, über Jordanien, Syrien, Saudi-Arabien, Oman, Jemen bis zum Nordosten des Irans. Ein isoliertes Vorkommen liegt inselartig zwischen Mali und Burkina Faso, im Niger und in Eritrea.[1] Kleine Wüstenspringmäuse konnten bis zu einer Höhe von 1500 m nachgewiesen werden.[1] Es wurden verschiedene Habitat-Typen beschrieben, darunter Wüsten und Halbwüsten, die sich durch eine geringe Vegetationsdichte auszeichnen.[2]

Lebensweise und Nahrung

 src=
Fährte einer Wüstenspringmaus im Akakus-Gebirge

Kleine Wüstenspringmäuse sind nachtaktiv und leben einzelgängerisch. Tagsüber schlafen sie in selbst angelegten oder übernommenen, gut ausgepolsterten Bauen, die nach Eintreten mit Nestmaterial verschlossen werden und etwa 1,2 m tief sind. In ihnen gibt es zudem eine Lagerkammer für Futter, von der in nahrungsarmen Zeiten gezehrt wird. Durch die enorme Sprungkraft können Geschwindigkeiten von bis zu 45 km/h zu erreicht werden, ein einzelner Sprung überwindet dabei eine Strecke von bis zu 3 m. Nachdem der Bau nachts verlassen wird, werden bis zu 12 km lange Wege zurückgelegt, wobei Hindernissen geschickt ausgewichen wird, indem regelrechte Haken geschlagen werden und der Schwanz diese Bewegungen ausgleicht. Die Nahrung besteht aus Gräsern, Samen, Grünzeug und Insekten.[2] Der gesamte Flüssigkeitsbedarf wird über die Nahrung aufgenommen. Die Aktivität hängt stark von den Temperaturen ab und kann über kurze Zeit völlig ausbleiben. Es ist unklar, ob die Tiere während des Winters in eine Hibernation übergehen, da es nur wenige Beobachtungen gibt.[2]

Fortpflanzung und Lebenserwartung

In Ägypten wurde die Fortpflanzungszeit von Juni bis Juli und im Sudan von Oktober bis August dokumentiert.[2] Die Paarung wird durch Jagen des Weibchens durch das Männchen eingeleitet und durch Kontaktaufnahme über den Mund signalisiert.[2] Ein Weibchen kann zweimal im Jahr Junge bekommen und zieht sich vor der Geburt in den Nestbau zurück. Nach einer Tragezeit von etwa 25 Tagen werden 3 bis 6 Junge geboren. Bei der Geburt sind die Jungtiere völlig nackt und die Augen verschlossen. Bei der Geburt beträgt das Gewicht etwa 2 g, die Kopfrumpflänge misst etwa 15 mm, die Hinterfußlänge etwa 4 mm und der Schwanz hat eine Länge von etwa 25 mm. Nach etwa 6 Wochen werden die Jungtiere langsam selbstständig und sind mit etwa 8 Wochen entwöhnt.[2] Das Höchstalter in Menschenobhut liegt bei 7 Jahren und 3 Monaten.[3]

Bedrohung

In einigen Gegenden wie im Jemen und in der Negevwüste wird die Kleine Wüstenspringmaus für den menschlichen Verzehr gejagt und ist ein Ziel der Beizjagd. Sie gelten jedoch, aufgrund des großen Verbreitungsgebietes, trotz des stellenweise nur inselartigem Vorkommen als nicht sonderlich bedroht.[1]

Namensgebung

Der Gattungsname Jaculus leitet sich aus dem lateinisch Wort „iaculum“ für Speer ab und ist auf die enorme Sprungaktivität der Wüstenspringmäuse im Sinne eines geworfenen Speeres zurückzuführen. In arabischsprachigen Ländern wird die Kleine Wüstenspringmaus „yerboua“ oder „jerboua“ genannt[4] (arabisch یربوع, DMG yarbūʿ).

Literatur

  • Ronald M. Nowak: Walker's Mammals of the World. 2 Bände. 6th edition. Johns Hopkins University Press, Baltimore MD u. a. 1999, ISBN 0-8018-5789-9.
  • Don E. Wilson, DeeAnn M. Reeder (Hrsg.): Mammal Species of the World. A Taxonomic and Geographic Reference. 2nd edition. Smithsonian Institution Press, Washington DC u. a. 1993, ISBN 1-56098-217-9.

Einzelnachweise

  1. a b c d Jaculus jaculus in der Roten Liste gefährdeter Arten der IUCN 2008. Eingestellt von: Amori, G., Hutterer, R., Kryštufek, B., Yigit, N., Mitsain, G., Palomo, L.J. & Aulagnier, S., 2008. Abgerufen am 8. September 2012
  2. a b c d e f g h i Jaculus jaculus im Animal Diversity Web der University of Michigan Museum of Zoology. Abgerufen am 8. September 2012
  3. Richard Weigl: Longevity of Mammals in Captivity. From the Living Collections of the World. A List of Mammalian Longevity in Captivity (= Kleine Senckenberg-Reihe. Bd. 48). Schweizerbart, Stuttgart 2005, ISBN 3-510-61379-1.
  4. Mazin B. Qumsiyeh: Mammals of the Holy Land. Texas Tech University Press, Lubbock TX 1996, ISBN 0-89672-364-X.
 title=
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autoren und Herausgeber von Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia DE

Kleine Wüstenspringmaus: Brief Summary ( German )

provided by wikipedia DE

Die Kleine Wüstenspringmaus (Jaculus jaculus) ist eine Säugetierart aus der Gattung der Wüstenspringmäuse (Jaculus) und der Familie der Springmäuse (Dipodidae).

In der Roten Liste gefährdeter Arten der Weltnaturschutzunion IUCN wird die Kleine Wüstenspringmaus als nicht gefährdet (least concern) aufgeführt.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autoren und Herausgeber von Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia DE

Lesser Egyptian jerboa

provided by wikipedia EN

The lesser jerboa (Jaculus jaculus) is a small rodent of Africa and the Middle East. Its diet consists mainly of seeds and grasses.

Description

A small rodent, it is sometimes likened to a tiny kangaroo due to its incredibly large hind legs, and hopping form of locomotion. The lesser Egyptian jerboa has three toes on each of its hind feet and a very long tail, used for balance when jumping. It has large eyes and ears and a rather stubby snout, and its coat is a pale or dark sandy colour with a paler underside.

Biology

The lesser Egyptian jerboa is a strictly nocturnal species, feeding on seeds, insects, succulent parts of desert grasses, and fungi (desert truffles Terfezia species[2]), which it detects using its acute sense of smell. Amazingly, it does not need to drink in order to survive the arid desert conditions, relying on its food to provide it with all its water needs. The lesser Egyptian jerboa can travel long distances in search of food, up to ten kilometres a day, which it easily covers thanks to its large feet and hopping stride; the jerboa is known to leap up to three metres in a single bound.

The lesser Egyptian jerboa lives in burrows, dug in counter clockwise spirals with its forelimbs and teeth, which it uses for a variety of functions. The permanent burrows are often complex systems with multiple entrances and exits, consisting of storage chambers, hibernation chambers and a nesting chamber at the very bottom. The burrows are well-hidden and sealed with a plug of sand in late spring and summer to keep the heat out and moisture in, providing an ideal place for the animal to rest, evade predators and escape from the heat of the day. This species has also been observed sheltering under desert truffles. During particularly hot or dry spells the jerboa will aestivate in the burrow and in winter it is thought to hibernate, but this has only been reported in a few individuals.

Not much is known about the breeding habits of jerboas due to their solitary and nocturnal nature. However, breeding is known to occur at least twice a year, between June to July and from October to December. Males attempt to attract females by performing a bizarre ritual display; standing on its hind legs in front of an approaching female, the male faces his potential mate and then begins to slap the female at regular intervals with his short front limbs. A successful mating usually produces a litter of four to five young that become independent at around eight to ten weeks, and sexually mature at eight to twelve months. On the whole, the lesser Egyptian jerboa is silent but when disturbed or handled it can emit grunting noises or shrill shrieks.

Range

It is found throughout the Sahara Desert, in scattered areas of the Sahel, and the Middle East.

Habitat

The lesser Egyptian jerboa inhabits desert areas, which may be either sandy or rocky.

 src=
Lesser Egyptian Jerboa skeletons mounted to show a sequence of jump movements, Muséum national d'histoire naturelle, Paris

References

  1. ^ Amori, G.; Hutterer, R.; Kryštufek, B.; Yigit, N.; Mitsainas, G.; Palomo, L.; Aulagnier, S. (2016) [errata version of 2021 assessment]. "Jaculus jaculus". IUCN Red List of Threatened Species. 2021: e.T10912A197517244. doi:10.2305/IUCN.UK.2021-1.RLTS.T10912A197517244.en. Retrieved 17 February 2022.
  2. ^ Chatin A. (1891). "Contribution à l'histoire naturelle de la truffe: II Terfas ou truffes d'Afrique et d'Arabie, genres Terfezia et Tirmania". Bulletin de la Société Botanique de France. 38: 54–64. doi:10.1080/00378941.1891.10828525.

Holden, M. E. and G. G. Musser. 2005. Family Dipodidae. pp. 871–893 in Mammal Species of the World a Taxonomic and Geographic Reference. D. E. Wilson and D. M. Reeder eds. Johns Hopkins University Press, Baltimore. IUCN Red List (March, 2010) https://web.archive.org/web/20140627000000/http://www.iucnredlist.org/ Qumsiyeh, M.B. (1996) Mammals of the Holy Land. Texas Tech University Press, Texas. Hoath, R. (2009) A Field Guide to the Mammals of Egypt. The American University in Cairo Press, Cairo, Egypt. Hellyer, P. and Aspinall, S. (2005) The Emirates: A Natural History. Trident Press, London. Nowak, R.M. (1999) Walker's Mammals of the World. The Johns Hopkins University Press, Baltimore and London. Kingdon, J. (1997) The Kingdon Field Guide to African Mammals. Academic Press Limited, London. Roots, C. (2006) Nocturnal Animals. Greenwood Press, Westport. BBC Science and Nature (November, 2009) http://www.bbc.co.uk/nature/wildfacts/factfiles/620.shtml

 title=
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia authors and editors
original
visit source
partner site
wikipedia EN

Lesser Egyptian jerboa: Brief Summary

provided by wikipedia EN

The lesser jerboa (Jaculus jaculus) is a small rodent of Africa and the Middle East. Its diet consists mainly of seeds and grasses.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia authors and editors
original
visit source
partner site
wikipedia EN

Jaculus jaculus ( Spanish; Castilian )

provided by wikipedia ES

El jerbo de Egipto (Jaculus jaculus), también denominado jáculos menor y ratón de las pirámides es un especie de roedor propia del norte de África y Oriente medio.

Suele llamarse erróneamente jerbo a unos pequeños roedores de la misma familia Dipodidae, pero el nombre de estos roedores es gerbil de Mongolia (Meriones unguiculatus), normalmente es este último el que se usa como mascota.

Características

Miden de 10 a 12 cm (más 20 de cola), provistos de grandes ojos, para poder ver por la noche y orejas grandes, que les sirve como sistema termorregulador. Pueden saltar con gran facilidad en el suelo arenoso gracias a sus enormes patas traseras, cuyos dedos están provistos de pelos (a modo de raquetas para la nieve) y una larga cola, terminada en un mechón de pelos, que les ayuda a equilibrarse. Presentan un pelo naranja-parduzco en el dorso y naranja-grisáceo en las partes bajas, y blanco en las partes inferiores.

Comportamiento

Escarban madrigueras con mucha facilidad para protegerse de las temperaturas del desierto y cuando se sienten amenazados por depredadores. Recorren grandes distancias de noche y se lavan con arena. Apenas beben agua, que extraen de las semillas con las que se alimentan. Son solitarios y la hembra da a luz tras una breve gestación de cuatro a diez crías.

Alimentación

A diferencia de otros roedores no requiere una gran ingesta, sobre todo de cría, come lo que encuentra: flores, hierbas, fruta, semillas, tubérculos, insectos, huevos de ave, etc.

Predadores

En todos los desiertos que habita existen depredadores como el fénec, víboras, halcones, cobras, etc. Se defiende corriendo u ocultándose en las arenas.

Distribución

Desde el Sahara a Arabia, incluyendo Marruecos, España (Melilla), Argelia, Egipto, Libia, Malí, Mauritania, Sudán, Siria, Jordania, Territorios Palestinos, Israel, Arabia Saudita, Yemen, Omán y Catar.

Referencias

  1. Amori, G., Hutterer, R., Kryštufek, B., Yigit, N., Mitsain, G., Palomo, L.J. & Aulagnier, S. (2008). «Jaculus jaculus». Lista Roja de especies amenazadas de la UICN 2015.3 (en inglés). ISSN 2307-8235. Consultado el 9 de noviembre de 2015.

 title=
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autores y editores de Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia ES

Jaculus jaculus: Brief Summary ( Spanish; Castilian )

provided by wikipedia ES

El jerbo de Egipto (Jaculus jaculus), también denominado jáculos menor y ratón de las pirámides es un especie de roedor propia del norte de África y Oriente medio.

Suele llamarse erróneamente jerbo a unos pequeños roedores de la misma familia Dipodidae, pero el nombre de estos roedores es gerbil de Mongolia (Meriones unguiculatus), normalmente es este último el que se usa como mascota.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autores y editores de Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia ES

Jerbo ( Basque )

provided by wikipedia EU

Jerbo (Jaculus jaculus) Jaculus generoko animalia da. Karraskarien barruko Dipodinae azpifamilia eta Dipodidae familian sailkatuta dago.

Sahara eta Arabia artean bizi dira.

Erreferentziak

  1. (Ingelesez)Mammals - full taxonomy and Red List status Ugaztun guztien egoera 2008an
  2. Linnaeus (1758) Dipodidae Syst. Nat..

Ikus, gainera

(RLQ=window.RLQ||[]).push(function(){mw.log.warn("Gadget "ErrefAurrebista" was not loaded. Please migrate it to use ResourceLoader. See u003Chttps://eu.wikipedia.org/wiki/Berezi:Gadgetaku003E.");});
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipediako egileak eta editoreak
original
visit source
partner site
wikipedia EU

Jerbo: Brief Summary ( Basque )

provided by wikipedia EU

Jerbo (Jaculus jaculus) Jaculus generoko animalia da. Karraskarien barruko Dipodinae azpifamilia eta Dipodidae familian sailkatuta dago.

Sahara eta Arabia artean bizi dira.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipediako egileak eta editoreak
original
visit source
partner site
wikipedia EU

Aavikkorotta ( Finnish )

provided by wikipedia FI

Aavikkorotta (Jaculus jaculus) on Lähi-idässä ja Pohjois- ja Koillis-Afrikassa elävä jyrsijälaji ja yksi hyppyrottien heimon 51 lajista. Sitä pidetään Suomessakin lemmikkieläimenä, ja lemmikkiharrastajat käyttävät siitä nimitystä "pikkujerboa".[4][5]

Nisäkäsnimistötoimikunta on ehdottanut lajille uutta suomenkielistä nimeä pohjoisafrikanjerbo.[3]

Levinneisyys ja elintavat

Aavikkorottaa tavataan Pohjois-Afrikan ja Lähi-idän hiekka- ja kivikkoaavikoilla, jossa se elää pienissä ryhmissä. Aavikkorotta on yöeläin, joka voi vaipua kuumana päivänä pesässään horteeseen. Naaras synnyttää lokakuun ja helmikuun välisenä aikana 2-4 poikasta.

Aavikkorotan ravinto koostuu kasvien juurista, mehikasvien lehdistä, silmuista, siemenistä ja hämähäkeistä. Ruokaa etsiessään ja paetessaan vihollisiaan ne voivat liikkua hyppimällä nopeasti pitkiäkin matkoja avoimessa maastossa.

Laji elää vankeudessa 5–6-vuotiaaksi.[4]

Tuntomerkit

Aavikkorotan ruumis on 10-15 cm pitkä. Lyhyen, harmaankeltaisen karvan peittämä häntä on 15-25 cm pitkä, ja päättyy isoon tupsuun. Myös takajalkojen varpaita peittävät pitkistä karvoista muodostuneet tupsut. Selkä ja kyljet ovat hiekan kellertävät, mikä on aavikko-olosuhteissa hyvä suojaväri. Vatsapuoli on valkea. Silmät ja korvat ovat erittäin suuret. Täysikasvuinen yksilö painaa noin 55 grammaa.[4] Aavikkorottien takajalat ovat noin neljä kertaa pidemmät kuin etujalat, ja väitetäänkin ettei koirakaan saa hyppien pakenevaa aavikkorottaa kiinni.

Lähteet

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedian tekijät ja toimittajat
original
visit source
partner site
wikipedia FI

Aavikkorotta: Brief Summary ( Finnish )

provided by wikipedia FI

Aavikkorotta (Jaculus jaculus) on Lähi-idässä ja Pohjois- ja Koillis-Afrikassa elävä jyrsijälaji ja yksi hyppyrottien heimon 51 lajista. Sitä pidetään Suomessakin lemmikkieläimenä, ja lemmikkiharrastajat käyttävät siitä nimitystä "pikkujerboa".

Nisäkäsnimistötoimikunta on ehdottanut lajille uutta suomenkielistä nimeä pohjoisafrikanjerbo.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedian tekijät ja toimittajat
original
visit source
partner site
wikipedia FI

Jaculus jaculus

provided by wikipedia FR

Gerboise des steppes, Gerboise du désert, Gerboise d'Égypte

La Gerboise des steppes (Jaculus jaculus) est une petite espèce de gerboise d’Afrique et du Moyen-Orient. Son régime alimentaire est composé de graines et de graminées, elle a besoin de très peu d’eau pour survivre. Elle est aussi appelée Gerboise du désert, Gerboise d'Égypte ou Petite gerboise d'Égypte[1].

Description

 src=
Reconstitution du mouvement de saut chez la gerboise des steppes
 src=
Détail de patte postérieure - UPMC
 src=
Détail de la dentition - UPMC
 src=
Jaculus jaculus - "Dipus hirtipes" - Poumons mnhn Paris

Liste des sous-espèces

Selon NCBI (17 mai 2012)[2] :

  • sous-espèce Jaculus jaculus vocator

Notes et références

  1. (en) Murray Wrobel, Elsevier's dictionary of mammals: in Latin, English, German, French and Italian, Elsevier, 2007, 857 p. (ISBN 0444518770 et 9780444518774, lire en ligne)
  2. NCBI, consulté le 17 mai 2012

license
fr
copyright
http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/
original
visit source
partner site
wikipedia FR

Jaculus jaculus: Brief Summary

provided by wikipedia FR

Gerboise des steppes, Gerboise du désert, Gerboise d'Égypte

La Gerboise des steppes (Jaculus jaculus) est une petite espèce de gerboise d’Afrique et du Moyen-Orient. Son régime alimentaire est composé de graines et de graminées, elle a besoin de très peu d’eau pour survivre. Elle est aussi appelée Gerboise du désert, Gerboise d'Égypte ou Petite gerboise d'Égypte.

license
fr
copyright
http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/
original
visit source
partner site
wikipedia FR

Jaculus jaculus ( Italian )

provided by wikipedia IT

Il topo delle piramidi (Jaculus jaculus), conosciuto anche come gerboa del deserto, è un roditore diffuso in Africa e Medio Oriente.

Caratteristiche

Lungo 10–12 cm (più 20 di coda), è adatto a saltare a grande velocità sul suolo sabbioso. Ha piedi posteriori lunghi, ciascuno con tre dita su un cuscinetto di peli e coda lunga che viene usata per bilanciarsi. Il pelo è arancio sul dorso, arancio-grigiastro lungo i fianchi e bianco nelle parti inferiori. Scava tane con molte uscite di emergenze e tappa questi buchi per tenere fuori il calore e i predatori. Percorre grandi distanze di notte e fa dei bagni di sabbia per tenere pulito il proprio corpo. Solitario, la femmina dà alla luce dopo una breve gestazione da 4 a 10 piccoli.

Distribuzione

L'areale del topo delle piramidi è grande, andando del Sahara all'Arabia includendo: Marocco, Spagna (Melilla), Algeria, Egitto, Libia, Mali, Mauritania, Sudan, Siria, Giordania, Palestina, Israele, Arabia Saudita, Yemen, Oman, Qatar e Afghanistan.

Alimentazione

Questo roditore, riguardo all'alimentazione è prudente. Infatti, a differenza di altri Roditori nordafricani, non è molto goloso e si accontenta di mangiare ciò che trova: fiori, erba, frutta, semi, tuberi, insetti, uova di uccelli.

Predatori

Nella notte del Sahara, del deserto di Nubia, del deserto del Sinai e del deserto Arabico sono molti i predatori che bramano il piccolo topo: vipere, fennec, falchi, cobra, gatti. Si difende correndo.

Galleria delle immagini

Bibliografia

 title=
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autori e redattori di Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia IT

Jaculus jaculus: Brief Summary ( Italian )

provided by wikipedia IT

Il topo delle piramidi (Jaculus jaculus), conosciuto anche come gerboa del deserto, è un roditore diffuso in Africa e Medio Oriente.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autori e redattori di Wikipedia
original
visit source
partner site
wikipedia IT

Kleine woestijnspringmuis ( Dutch; Flemish )

provided by wikipedia NL

De kleine woestijnspringmuis (Jaculus jaculus) is een zoogdier uit de familie van de jerboa's (Dipodidae). De wetenschappelijke naam van de soort werd als Mus jaculus in 1758 gepubliceerd door Carl Linnaeus.[2]

Sinds 1 juli 2017 is in Nederland het houden van de kleine woestijnspringmuis verboden. De soort staat op de lijst van "niet aangewezen diersoorten" van het Ministerie van Economische Zaken.

Kenmerken

De rug is oranjebruin, de buik is wit en de flanken grijsoranje met een witte band over de heup. De lichaamslengte bedraagt 10 tot 12 cm, de staartlengte 16 tot 20 cm en het gewicht 45 tot 75 gram.

Leefwijze

Deze renmuis heeft lange, drietenige achterpoten aan een harig kussen, waarmee het dier zich op het woestijnzand goed kan voortbewegen. Het hipt op de achterpoten, waarbij de lange staart wordt gebruikt voor het evenwicht. Deze dieren gaan ’s nachts op zoek naar voedsel, dat bestaat uit zaden, wortels en bladen. Overdag sluiten ze hun hol af om de hitte en roofdieren te weren.

Verspreiding

Deze soort komt algemeen voor in woestijnachtige gebieden van Noord-Afrika tot West-Azië

Bronnen, noten en/of referenties
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia-auteurs en -editors
original
visit source
partner site
wikipedia NL

Kleine woestijnspringmuis: Brief Summary ( Dutch; Flemish )

provided by wikipedia NL

De kleine woestijnspringmuis (Jaculus jaculus) is een zoogdier uit de familie van de jerboa's (Dipodidae). De wetenschappelijke naam van de soort werd als Mus jaculus in 1758 gepubliceerd door Carl Linnaeus.

Sinds 1 juli 2017 is in Nederland het houden van de kleine woestijnspringmuis verboden. De soort staat op de lijst van "niet aangewezen diersoorten" van het Ministerie van Economische Zaken.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia-auteurs en -editors
original
visit source
partner site
wikipedia NL

Podskoczek egipski ( Polish )

provided by wikipedia POL
Commons Multimedia w Wikimedia Commons

Podskoczek egipski[3], dawniej także: skoczek pustynny[4] (Jaculus jaculus) – gatunek gryzonia z rodziny skoczkowatych (Dipodidae), najmniejszy z rodzaju Jaculus[5]. Występuje na stepach i półpustyniach Afryki i Eurazji: w Senegalu, Nigerii, Nigrze, Mauretanii, Maroku, Algierii, Tunezji, Libii, Sudanie, Etiopii, Erytrei, Egipcie, Somalii, Arabii Saudyjskiej, Jemenie, Izraelu, przez Irak do Iranu[6].

Budowa ciała

Gryzoń w pozycji stojącej
Podskoczek egipski może podpierać się ogonem dla równowagi

Podskoczek egipski jest najmniejszym spośród gatunków rodzaju Jaculus. Ma bardzo długi ogon, a jego tylne łapy są silne, masywne i bardzo sprężyste. Umożliwiają gryzoniowi skuteczną ucieczkę przed drapieżnikami[5].

Wymiary anatomiczne
(G. Dobigny, A. Nomao, J.C. Gautun, 2009)[7] Część ciała Zakres wymiarów (mm) tułów z głową 150 ogon 177–208 tylne łapy 61–62 ucho 17–23

Genetyka

Garnitur chromosomowy podskoczka egipskiego tworzy 48 par chromosomów[7].

Tryb życia

Gablota zawierająca zmontowane szkielety gryzoni, w pozycjach odpowiadających czterem fazom skoku
Prezentacja charakterystycznego skoku podskoczka egipskiego (Muzeum Historii Naturalnej w Paryżu)

Prowadzi nocny tryb życia[2], dzięki czemu chroni organizm przed przegrzaniem i odwodnieniem. Okres letni stara się przetrwać w estywacji. Obniżeniu ulega aktywność życiowa i spowalniają się procesy metaboliczne zwierzęcia. Podskoczek egipski spędza dnie w norach. Na powierzchni porusza się na tylnych łapach, wykonując długie, nawet kilkumetrowe skoki. Na wolności może żyć do około 4 lat[5].

Ekologia

Siedlisko podskoczka egipskiego jest znacznie zróżnicowane. Mieszka zarówno wśród pustynnych wydm, jak i w terenie skalistym. Zawsze jednak szuka miejsc, w których można odnaleźć roślinność, stanowiącą jego pożywienie[2].

Podskoczek egipski żywi się korzeniami, trawami, nasionami, a także owadami. Gryzoń ten nie pije wody. Pozyskuje ją wyłącznie z pokarmu stałego – zielonych części roślin i z owadów. Polują na niego: lis blady, lis rudy, kobra Malpolon moilensis, zorilla paskowana i efa piaskowa[5].

Przypisy

  1. Jaculus jaculus, w: Integrated Taxonomic Information System (ang.).
  2. a b c d Jaculus jaculus. Czerwona księga gatunków zagrożonych (IUCN Red List of Threatened Species) (ang.).
  3. Włodzimierz Cichocki, Agnieszka Ważna, Jan Cichocki, Ewa Rajska, Artur Jasiński, Wiesław Bogdanowicz: Polskie nazewnictwo ssaków świata. Warszawa: Muzeum i Instytut Zoologii Polskiej Akademii Nauk, 2015, s. 297. ISBN 978-83-88147-15-9.
  4. Kazimierz Kowalski (redaktor naukowy), Adam Krzanowski, Henryk Kubiak, G. Rzebik-Kowalska, L. Sych: Mały słownik zoologiczny: Ssaki. Wyd. IV. Warszawa: Wiedza Powszechna, 1991. ISBN 83-214-0637-8.
  5. a b c d Theresa Keeley: Jaculus jaculus (ang.). Animal Diversity Web (On-line), 2004. [dostęp 2012-12-22].
  6. Wilson Don E. & Reeder DeeAnn M. (red.) Jaculus jaculus. w: Mammal Species of the World. A Taxonomic and Geographic Reference (Wyd. 3.) [on-line]. Johns Hopkins University Press, 2005. (ang.) [dostęp 2012-12-20]
  7. a b G. Dobigny, A. Nomao, J.C. Gautun. A cytotaxonomic survey of Rodents from Niger. Implications for systematics, biodiversity and biogeography. „Mammalia”. 66 (4), s. 495–523, 2009. DOI: 10.1515/mamm.2002.66.4.495. ISSN 1864-1547 (ang.).
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
original
visit source
partner site
wikipedia POL

Podskoczek egipski: Brief Summary ( Polish )

provided by wikipedia POL

Podskoczek egipski, dawniej także: skoczek pustynny (Jaculus jaculus) – gatunek gryzonia z rodziny skoczkowatych (Dipodidae), najmniejszy z rodzaju Jaculus. Występuje na stepach i półpustyniach Afryki i Eurazji: w Senegalu, Nigerii, Nigrze, Mauretanii, Maroku, Algierii, Tunezji, Libii, Sudanie, Etiopii, Erytrei, Egipcie, Somalii, Arabii Saudyjskiej, Jemenie, Izraelu, przez Irak do Iranu.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Autorzy i redaktorzy Wikipedii
original
visit source
partner site
wikipedia POL

Ökenspringråtta ( Swedish )

provided by wikipedia SV

Ökenspringråtta eller jerboa[2] (Jaculus jaculus) är ett djur som lever i öken- och stäppområden i norra Afrika och västra Asien. Den population som tidigare var godkänd som Jaculus deserti infogas sedan 1970-talet som synonym i Jaculus jaculus.[3]

Utseende

Ökenspringråttan är sandbrun på ryggen och vit på magen och är 10–15 centimeter lång och svansen är 15–25 centimeter lång. Ökenspringråttan har korta framben med vilka den gräver hålor i marken för att skydda sig mot hettan. Arten har stora bakfötter som är 5,6 till 6,6 cm långa och den väger 45 till 73 g. Öronens längd är 1,9 till 2,3 cm. Ökenspringråtta hoppar liksom en känguru med hjälp av sina långa bakre extremiteter.[4] Bakfötterna har bara tre tår.[5]

Utbredning

Utbredningsområdet sträcker sig från centrala Marocko över norra Afrika samt Egypten och Sudan till Arabiska halvön, Mellanöstern och västra Iran. Avskilda population hittas i Mali, Niger och norra Nigeria samt i Eritrea och norra Somalia. Ökenspringråttan vistas i låglandet och på högplatå upp till 1500 meter över havet. Den kan inte leva i områden som helt saknar växtlighet.[1]

Ekologi

Den är ett typiskt nattdjur. Den dricker nästan aldrig vatten för dess föda innehåller mycket vätska, men när den dricker doppar den framtassarna i vattnet och slickar av dem. Ökenspringråttan hjälper sig att hålla balansen genom att använda svansen. Dess långa och breda tår förhindrar att den sjunker ner i sanden.

Denna gnagare kan göra upp till 3 meter långa hopp och den kan förflytta sig upp till 10 kilometer under en natt.[5] Den når hastigheter upp till 30 km/h när den känner sig hotad och den har bra förmåga att snabb ändra kurs. Arten äter främst frön och stjälkar av olika ökenväxter. Efter regnfall ingår även grönt gräs i födan och ibland kompletteras födan med utskott från suckulenter. Djuret behöver inte lagra föda som större gnagare som lever i samma habitat (bland annat kustökenspringråtta och ökenråttor).[4]

Ökenspringråttan lever främst ensam och den är aggressiv mot främmande artfränder. Ibland syns två eller tre exemplar tillsammans. Arten har olika underjordiska bon beroende på årstid. Under vintern ligger boets djupaste delar 20 till 25 cm under markytan och sommarbon kan vara 70 till 75 cm djupa. Innan ökenspringråttan vilar stänger den ingången med sand. Förutom framtassarna används tänderna och nosen (med stängda näsborrar) när boet grävs.[4]

Antagligen har honor två kullar per år. Parningen sker under regntiden i juni eller juli samt under vintern mellan oktober och december. Honan är 44 till 46 dagar dräktig och sedan föds 2 till 5 ungar. Ungarna föds nakna och blinda och deras utveckling är fördröjd jämförd med andra gnagare. De får hår efter ungefär 22 dagar och ögonen öppnas efter cirka 38 dagar.[4] Nyfödda ungar har dessutom främre och bakre extremiteter som är nästan lika långa samt en kort svans. De kan kravla med hjälp av sina framtassar och efter fyra veckor kan de gå på fyra fötter. Ökenspringråttan får hoppförmågan efter 6 till 7 veckor. Ungefär samtidig börjar ungarna med fast föda. Könsmognaden infaller efter 8 till 12 månader.[6] Enskilda exemplar kan leva 3 eller 4 år men de flesta dör betydlig tidigare.[4]

Denna gnagare jagas främst av ugglor.[4]

Status

På Arabiska halvön fångas arten av människor som föda för tama falkfåglar (falkenering). Ökenspringråttans kött äts av beduiner som lever i Jordanien och i regionen Negev. I utbredningsområdet förekommer flera naturskyddsområden och hela beståndet listas av IUCN som livskraftig (LC).[1]

Referenser

  1. ^ [a b c] Amori, G., Hutterer, R., Kryštufek, B., Yigit, N., Mitsain, G., Palomo, L.J. & Aulagnier, S. 2016 Jaculus jaculus Från: IUCN 2012. IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.2 <www.iucnredlist.org>. Läst 2017-06-10.
  2. ^ Kai Curry-Lindahl, Afrikas Däggdjur, P. A. Norstedt & Söner Förlag, 1984, Stockholm, ISBN 91-1-834122-5, sid. 188
  3. ^ Wilson, Don E., and DeeAnn M. Reeder, eds. (2005) , Mammal Species of the World: A Taxonomic and Geographic Reference, 3rd ed., Jaculus jaculus
  4. ^ [a b c d e f] Kingdon, Jonathan (2013). Jaculus jaculus (på engelska). Mammals of Africa. "4". A & C Black. sid. 139–140. ISBN 9781408122549
  5. ^ [a b] R. Edwards (2010). ”Lesser Egyptian jerboa”. ARKive. Arkiverad från originalet den 11 juni 2017. https://web.archive.org/web/20170611213620/http://www.arkive.org/lesser-egyptian-jerboa/jaculus-jaculus/. Läst 10 juni 2017.
  6. ^ Whitney Wiest (2006). ”Greater Egyptian jerboa” (på engelska). Animal Diversity Web. University of Michigan. http://animaldiversity.org/accounts/Jaculus_orientalis/. Läst 8 juni 2017. ”Avsnittet om ungarnas utveckling beskriver Jaculus jaculus

Externa länkar

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia författare och redaktörer
original
visit source
partner site
wikipedia SV

Ökenspringråtta: Brief Summary ( Swedish )

provided by wikipedia SV

Ökenspringråtta eller jerboa (Jaculus jaculus) är ett djur som lever i öken- och stäppområden i norra Afrika och västra Asien. Den population som tidigare var godkänd som Jaculus deserti infogas sedan 1970-talet som synonym i Jaculus jaculus.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia författare och redaktörer
original
visit source
partner site
wikipedia SV

Jaculus jaculus ( Ukrainian )

provided by wikipedia UK
 src=
Стенд в Паризькому музеї вказує на пристосування скелету тварини до стрибків

Вперше вид був описаний Карлом Ліннеєм в 1758 році біля пірамід у місті Гіза в Єгипеті. Пізніше описувався іншими науковцями, тому має синоніми:

  • J. hirtipes (Lichtenstein, 1823)
  • J. aegyptius (Lichtenstein, 1827)
  • J. macromystax (Lichtenstein, 1828)
  • J. macrotarsus (Wagner, 1840)
  • J. deserti (Loche, 1867)
  • J. loftusi (Blanford, 1875)
  • J. darricarrerei (Lataste, 1883)
  • J. microtis (Reichenow, 1887)
  • J. schlueteri (Nehring, 1901)
  • J. gordoni (Thomas, 1903)
  • J. favonicus (Thomas, 1913)
  • J. vulturnus (Thomas, 1913)
  • J. airensis (Thomas and Hinton, 1921)
  • J. centralis (Thomas and Hinton, 1921)
  • J. sefrius (Thomas and Hinton, 1921)
  • J. vocator (Thomas, 1921)
  • J. butleri (Thomas, 1922)
  • J. syrius (Thomas, 1922)
  • J. florentiae (Cheesman and Hinton, 1924)
  • J. oralis (Cheesman and Hinton, 1924)
  • J. elbaensis (Setzer, 1955)
  • J. favillus (Setzer, 1955)
  • J. arenaceous (Ranck, 1968)
  • J. collinsi (Ranck, 1968)
  • J. cufrensis (Ranck, 1968)
  • J. fuscipes (Ranck, 1968)
  • J. rarus (Ranck, 1968)
  • J. tripolitanicus (Ranck, 1968)
  • J. vastus (Ranck, 1968)
  • J. whitchurchi (Ranck, 1968)

Поширення

Вид поширений в основному у північній Африці, а саме у Сенегалі (Bâ et al., 2000; Duplantier and Granjon, 1992), північно-східній Нігерії (Happold, 1987) та Нігері, від західної Мавританії на північ до Марокко (Aulagnier and Thévenot 1986, and Bâ et al., 2001), на сході Алжиру (Kowalski and Rzebik-Kowalska, 1991), в Тунісі (Vesmanis, 1984) та Лівії (Ranck, 1968), в Судані (Setzer, 1956), Ефіопії та Еритреї (Yalden et al., 1996), в Єгипеті (Osborn and Helmy, 1980) та Сомалі, на Аравійському в Ємені (Harrsion and Bates, 1991; Al-Jumaily, 1998) та Синайському півостровах, в Ізраїлі (Mendelssohn and Yom-Tov, 1999), Іраку (Hatt, 1959) та південно-західному Ірані (Lay, 1967).

Посилання

 src= Вікісховище має мультимедійні дані за темою: Jaculus jaculus


license
cc-by-sa-3.0
copyright
Автори та редактори Вікіпедії
original
visit source
partner site
wikipedia UK

Jaculus jaculus: Brief Summary ( Ukrainian )

provided by wikipedia UK
 src= Стенд в Паризькому музеї вказує на пристосування скелету тварини до стрибків

Вперше вид був описаний Карлом Ліннеєм в 1758 році біля пірамід у місті Гіза в Єгипеті. Пізніше описувався іншими науковцями, тому має синоніми:

J. hirtipes (Lichtenstein, 1823) J. aegyptius (Lichtenstein, 1827) J. macromystax (Lichtenstein, 1828) J. macrotarsus (Wagner, 1840) J. deserti (Loche, 1867) J. loftusi (Blanford, 1875) J. darricarrerei (Lataste, 1883) J. microtis (Reichenow, 1887) J. schlueteri (Nehring, 1901) J. gordoni (Thomas, 1903) J. favonicus (Thomas, 1913) J. vulturnus (Thomas, 1913) J. airensis (Thomas and Hinton, 1921) J. centralis (Thomas and Hinton, 1921) J. sefrius (Thomas and Hinton, 1921) J. vocator (Thomas, 1921) J. butleri (Thomas, 1922) J. syrius (Thomas, 1922) J. florentiae (Cheesman and Hinton, 1924) J. oralis (Cheesman and Hinton, 1924) J. elbaensis (Setzer, 1955) J. favillus (Setzer, 1955) J. arenaceous (Ranck, 1968) J. collinsi (Ranck, 1968) J. cufrensis (Ranck, 1968) J. fuscipes (Ranck, 1968) J. rarus (Ranck, 1968) J. tripolitanicus (Ranck, 1968) J. vastus (Ranck, 1968) J. whitchurchi (Ranck, 1968)
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Автори та редактори Вікіпедії
original
visit source
partner site
wikipedia UK

Jaculus jaculus ( Vietnamese )

provided by wikipedia VI

Jaculus jaculus là một loài động vật có vú trong họ Dipodidae, bộ Gặm nhấm. Loài này được Linnaeus mô tả năm 1758.[3]

Hình ảnh

Chú thích

  1. ^ Amori, G., Hutterer, R., Kryštufek, B., Yigit, N., Mitsain, G., Muñoz, L.J.P. & Aulagnier, S. (2008). Jaculus jaculus. 2008 Sách đỏ IUCN. Liên minh Bảo tồn Thiên nhiên Quốc tế 2008. Truy cập ngày 16 tháng 3 năm 2009. Database entry includes a brief justification of why this species is of least concern
  2. ^ 10th edition of Systema Naturae
  3. ^ a ă Wilson, D. E.; Reeder, D. M. biên tập (2005). “Jaculus jaculus”. Mammal Species of the World . Baltimore: Nhà in Đại học Johns Hopkins, 2 tập (2.142 trang). ISBN 978-0-8018-8221-0. OCLC 62265494.

Tham khảo

Hình tượng sơ khai Bài viết về một loài thuộc bộ Gặm nhấm này vẫn còn sơ khai. Bạn có thể giúp Wikipedia bằng cách mở rộng nội dung để bài được hoàn chỉnh hơn.
license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia tác giả và biên tập viên
original
visit source
partner site
wikipedia VI

Jaculus jaculus: Brief Summary ( Vietnamese )

provided by wikipedia VI

Jaculus jaculus là một loài động vật có vú trong họ Dipodidae, bộ Gặm nhấm. Loài này được Linnaeus mô tả năm 1758.

license
cc-by-sa-3.0
copyright
Wikipedia tác giả và biên tập viên
original
visit source
partner site
wikipedia VI

非洲跳鼠 ( Chinese )

provided by wikipedia 中文维基百科
license
cc-by-sa-3.0
copyright
维基百科作者和编辑

非洲跳鼠: Brief Summary ( Chinese )

provided by wikipedia 中文维基百科
license
cc-by-sa-3.0
copyright
维基百科作者和编辑

작은이집트뛰는쥐

provided by wikipedia 한국어 위키백과

작은이집트뛰는쥐 또는 작은이집트저보아(Jaculus jaculus)는 뛰는쥐과에 속하는 설치류의 일종이다.[3] 아프리카중동에서 발견되는 작은 설치류이다. 먹이는 주로 씨앗과 풀로 이루어져 있지만 생존을 위해 아주 적은 물이 필요하다. 이 작은 설치류는 아주 큰 뒷다리와 움직일 때 도약을 하기 때문에 작은 캥거루에 비유가 되기도 한다. 작은이집트뛰는쥐는 각 뒷발에 3개의 밭가락을 갖고 있으며, 도약할 때 균형을 잡기 위해 아주 긴 꼬리가 있다. 큰 눈과 귀, 오히려 뭉툭한 주둥이를 갖고 있으며, 털은 연하거나 진한 모래색이고 하체는 더 희미한 색을 띤다.

애완동물로 이용하기 위해 국내에 수입된 저보아는 모두 이 종 아니면 큰이집트뛰는쥐이다.

각주

  1. “Jaculus jaculus”. 《멸종 위기 종의 IUCN 적색 목록. 2008판》 (영어). 국제 자연 보전 연맹. 2008. 2009년 3월 16일에 확인함. Database entry includes a brief justification of why this species is of least concern
  2. IUCN (International Union for Conservation of Nature) 2008. Jaculus jaculus. In: IUCN 2015. The IUCN Red List of Threatened Species. Version 2015.2. https://web.archive.org/web/20140627000000/http://www.iucnredlist.org/. Downloaded on 14 July 2015.
  3. Holden, M.E.; Musser, G.G. (2005). 〈Family Dipodidae〉 [뛰는쥐과]. Wilson, D.E.; Reeder, D.M. 《Mammal Species of the World: A Taxonomic and Geographic Reference》 (영어) 3판. 존스 홉킨스 대학교 출판사. 871–893쪽. ISBN 978-0-8018-8221-0. OCLC 62265494.
 title=
license
ko
copyright
http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/