Sekáči (Opilionida) jsou řád pavoukovců, vyznačují se srostlou hlavohrudí a zadečkem a dlouhými končetinami. Živí se hmyzem. Byly nalezeny dobře zachovalé fosílie staré 400 milionů let, jejichž stavba vypadá překvapivě moderně. To naznačuje, že základní struktura sekáčů se od té doby příliš nezměnila.[1] Navzdory zdánlivé podobnosti s pavouky a některými velkými roztoči jsou vývojově nejbližší příbuzní sekáčů štíři.
Tělo sekáčů je kompaktní (není jako u pavouků rozčleněno na hlavohruď a zadeček), nápadné je na něm zřetelné článkování. Nohy sekáčů jsou velice dlouhé a jejich konce bývají druhotně členěny, takže mají charakter jakýchsi „chapadélek“ která umožňují ovíjení stonků trav při pohybu, nebo lepší uchopení potravy. Nohy sekáčů se mohou velmi snadno uvolnit, je to součást sebezáchovy jedince. Tomuto jevu se říká autotomie. Noha sebou po odlomení velmi dlouho seká – odtud pochází český název těchto pavoukovců.
Klepítka sekáčů jsou tříčlánková zakončená klepítkovitě. Makadla poněkud připomínají nohy, ale jsou mnohem kratší. Na hlavové části se nachází hrbolek, na jehož bocích se nalézá po jednom oku. Jedové, ani snovací žlázy nejsou u sekáčů vyvinuty.
Samčí pohlavní orgán je protažen v nápadný kopulační orgán (penis), kterým je sperma při páření přiváděno přímo do pohlavního otvoru samice.
Většinou jsou sekáči všežravci. Živí se především drobným hmyzem a mnoha druhy rostlin a hub. Někteří jsou mrchožrouti, krmí se mrtvými organismy, trusem ptáků a podobně. Velká variabilita potravy je u pavoukovců poměrně nezvyklá, bývají spíše dravci. Většina loví kořist ze zálohy, někteří loví i aktivně. Protože jejich oči nemohou vytvořit celkový obraz prostředí, používají svůj druhý pár nohou jako tykadla k prozkoumání okolí. Na rozdíl od většiny pavoukovců nemají sací nebo filtrovací ústrojí. Polykají malé částečky potravy, čímž jsou zranitelnější vůči vnitřním parazitům.[2]
Mnoho druhů sekáčů bez problémů toleruje členy vlastního druhu. V seskupení mnoha jednotlivců se často nacházejí v chráněných místech v blízkosti vody. Tyto skupiny mohou čítat stovky až několik tisíc jedinců, záleží na druhu. Tvoření skupin je pravděpodobně strategií proti predátorům, kombinují účinky pachů sekretu a snižují pravděpodobnost sežrání konkrétního jedince.[2]
Pro vypořádání se s predátory, jako jsou ptáci, savci, obojživelníci a pavouci, některé druhy lepí úlomky na svá těla, mnozí zase při vyrušení hrají mrtvého. Mnoho sekáčů provádí autotomii aby predátora zmátli. Zvláště dlouhonohé druhy vibrují svým tělem, pravděpodobně také ke zmatení dravce. Toto chování je podobné, ale nesouvisející s pavoukem třesavkou, který vibruje při dotyku sítě. Také vypouštějí látky z pachových žláz, ty mohou odradit větší dravce a jsou účinné i proti mravencům.
Ačkoli se vyskytují i partenogenetické druhy, většina sekáčů se množí pohlavně. Samci některých druhů produkují sekret ze svých chelicer na samičky před pářením. Samec stráží samici po kopulaci, u mnoha druhů i brání území. Samice kladou vajíčka kladélkem do různých štěrbin krátce po páření nebo kdykoliv až o několik měsíců později. Dále se většinou o osud potomků nestará.
Výjimkou jsou některé druhy, jež staví pro vejce hnízda. Unikátním rysem sekáčů je to, že samci některých druhů sami hlídají vejce, která mají s více partnery. Chrání je i proti vejcožroutským samicím. Navíc někteří vejce pravidelně čistí. V závislosti na okolnostech, jako je teplota, se mládě může z vejce vylíhnout kdykoli po uplynutí prvních 20 dnů až asi půl roku po kladení. Sekáči procházejí čtyřmi až osmi instary než dosáhnou dospělosti. Většina známých druhů má šest instarů.[2]
V prosinci roku 2011 bylo objeveno již více než 6500 druhů sekáčů po celém světě. V Česku žije přibližně 30 druhů sekáčů.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Opiliones na anglické Wikipedii.
{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. 
Obrázky, zvuky či videa k tématu sekáči ve Wikimedia Commons
Sekáči (Opilionida) jsou řád pavoukovců, vyznačují se srostlou hlavohrudí a zadečkem a dlouhými končetinami. Živí se hmyzem. Byly nalezeny dobře zachovalé fosílie staré 400 milionů let, jejichž stavba vypadá překvapivě moderně. To naznačuje, že základní struktura sekáčů se od té doby příliš nezměnila. Navzdory zdánlivé podobnosti s pavouky a některými velkými roztoči jsou vývojově nejbližší příbuzní sekáčů štíři.
