Chalciporus piperatus (Bull.) Bataille 1908

Hřib peprný (Chalciporus piperatus), případně klouzek peprný je jedlá houba z čeledi hřibovitých.

Druh poprvé popsal Pierre Bulliard v roce 1790 pod jménem Boletus piperatus. Na Chalciporus piperatus jej překvalifikoval Frédéric Bataille v roce 1908.

Vzhled

Klobouk je 2–6 cm široký, v mládí polokulovitý, později plochý, žlutohnědý, okrový až tmavě červenohnědý, za vlhka lepkavý, pokožka neslupitelná. Rourky jsou rezavě hnědé; póry v mládí karmínově červené, později rezavě hnědé, velké, hranaté.

Třeň je 3 až 7 cm dlouhý, 0,5–1 cm silný, válcovitý, plný, okrový až žlutohnědý, dole obvykle světlejší a obrostlý žlutým podhoubím.

Dužnina je v třeni žlutá, v klobouku až narůžovělá nebo nahnědlá, při poranění barvu nemění. Má palčivou chuť připomínající pepř (bez nepříjemné nahořklé příchuti) a nenápadnou vůni. Palčivou chuť způsobují alkaloidy chalciporon (C₁₆H₂₁NO), chalciporonypropinat, isochalciporon a dehydrochalciporon, od nichž je odvozeno latinské jméno chalciporus.^[1]

Výtrusy jsou elipsoidní, světle hnědožluté, o rozměrech 8–12 × 3–3,5 µm. Výtrusný prach je skořicově hnědý.

Rozšíření

Vyskytuje se od června do listopadu v lesích všech typů, hlavně jehličnatých; zejména kolem lesních cest. Tvoří mykorhizu se smrky, v listnatých lesích se vyskytuje zřídka. Upřednostňuje kyselé půdy.^[2][3] Druh se vyskytuje v Evropě a Severní Americe; byl ale nalezen i v Tasmánii, kde rostl pod stálezelenými stromy Nothofagus cunninghamii. V Austrálii a Jižní Americe se vyskytuje na plantážích nepůvodních listnatých stromů.^[4]

Využití

Pro palčivou chuť se hřib peprný používá v menším množství do směsí s jinými druhy, nebo jako koření. Palčivá chuť se sušením nebo povařením plodnic ztrácí.^[3][2]

Galerie

• detail

• pohled shora i zespodu

• řez plodnicí

• na stanovišti

• ilustrace

• výtrusy

Odkazy

Reference

^{[4] [2] [3] [1]}

1. ↑ ^{a b} Jens C. Frisvad, Paul D. Bridge, Dilip K. Arora. Chemical fungal taxonomy. [s.l.]: CRC Press, 1998. ISBN 978-0824700690. S. 289. 424 stran.
2. ↑ ^{a b c} Hans E. Laux. Eßbare Pilze und ihre giftigen Doppelgänger. Stuttgart: Franckh’sche Verlagshandlung, 1985. ISBN 3440102408. S. 21.
3. ↑ ^{a b c} Frank Moser. Pfefferröhrling [online]. Natur-Lexikon.com [cit. 2012-07-17]. Dostupné online.
4. ↑ ^{a b} Susan Isaac. [s.l.]: Cambridge University Press, 1993. ISBN 0-521-45050-0. S. 183.

Literatura

• PŘÍHODA, Antonín; URBAN, Ladislav; URBAN ML., Ladislav. Kapesní atlas hub 1. Praha: SPN, 1986. S. 122.
• KLUZÁK, Zdeněk; SMOTLACHA, Miroslav; ERHARTOVI, Josef a Marie. Poznáváme houby. Brno: Svépomoc, 1985. S. 73.
• SVRČEK, Mirko; VANČURA, Bohumil. Houby. Martin: ARTIA, 1987. S. 105.

Externí odkazy

• Galerie hřib peprný ve Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu hřib peprný ve Wikimedia Commons